Uschlo mi tvoje kapradí.
Jak je ti?
Mně se stýská
a těžko mě kdo pohladí.
Uschlo mi tvoje kapradí,
to mám z těch bojů zblízka.
Uschla mi kytka ve džbáně.
Jak je ti?
Já jsem sama.
Sama a dravcům na ráně.
Uschla mi kytka ve džbáně,
uschla mi pod rukama.
Praha ta hříšná žena
pode mnou tu leží,
nějaký šílenec
po nábřeží běží.
V dáli slyšet mamuta,
pozor blíží se a-u-ta.
(Z cyklu Skici)
Klidný jako světlo
a divně jaksi bohatý jak tma
Napadlo mě zopakovat si svůj život
připamatovat si a prožít všecko
co mě stvořilo
co jsem byl
co jsem
co budu
ze špatně nataženého prostěradla
Vedle kdosi bušil do stěny
křoví hlasů kdesi kvetlo
usychalo kvetlo
rádio nad stropem hrálo
vteřina za vteřinou
za listem list.
A byl jsem klidný jako světlo
a divně jaksi bohatý jak tma
To všecko proto že jsi tu nebyla
a nebyli tu ani živí ani mrtví
jen já sám
očima v bílém zvarhanělém a nehybném prostěradle
Proč stavět všecko ze slov a obrazů
proč chtít na všem barvu či zvuk
Klidný jak světlo
a divně jaksi bohatý jak tma.
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
Zvony a zvonky, 1894
Houpací židle na opuštěné terase
Stromboli
Jsem prázdná židle k houpání,
kolébá mě tu
jen vání.
Terasou vítr se prohání
a mě tu
kolébá vání,
jen vání.
Slyším svou houpy hou stále znít,
i lípa skřípá tak v stráni.
Kdo ví,
snad je i ta touha žít,
vání,
jen vání,
jen vání.
Josef Svatopluk Machar: Elegie (Confiteor I.)
Tak šinu žitím se vln nudy pod přívalem,
jak živá mrtvola, kam ony zakývnou,
a prázdnou radostí i se svým starým žalem
jest mi ten všední svět jen rakví protivnou...
Josef Svatopluk Machar: "Po smrti" (Confiteor II), kdy Machar slyší obžalobu na svůj život z úst žen, které měl a následuje báseň "Aspostrofa":
Ne rád vás nemám. Ač jsem touhou
k vám hnán jak větrem bludný list,
den bez vás věčností mi dlouhou
však zře vás - cítím nenávist.
...
Znám propast pod příkrých skal svahem
tam rád bych jednu hlavu vmet...
a zachvěl se a výskl blahem
pak v děsném stesku za ní slet!
https://archive.org/details/confiteor00machuoft/confiteor00machuoft
Konec světa
Vzduch klobouky se plní měšťanostů
a ze všech stran zní volání a křik,
též poletuje sem tam kominík
a pobřeží - jak tisk dí - prosto hostů.
Ta bouře, zdá se, ukrutnou má zlost,
sto přehrad prasklo, všude plno dýmu,
lid stěžuje si, že má hroznou rýmu
a pod vlaky se hroutí každý most.
Uschlo mi tvoje kapradí.
Jak je ti?
Mně se stýská
a těžko mě kdo pohladí.
Uschlo mi tvoje kapradí,
to mám z těch bojů zblízka.
Uschla mi kytka ve džbáně.
Jak je ti?
Já jsem sama.
Sama a dravcům na ráně.
Uschla mi kytka ve džbáně,
uschla mi pod rukama.
Měj trpělivost
Až tvoje matka sejde věkem
a také ty až zestárneš,
až z toho, co dřív bylo snadné,
se stane těžké břímě též,
až její milé věrné oči
už nedohlédnou krásy cest,
až její unavené nohy
už nezvládnou ji někam nést,
pak nabídni jí svoje rámě
a smíchem přehluš příval běd,
vždyť s jistotou se blíží chvíle,
kdy vyjdeš si s ní naposled.
Když ptát se bude, odpovídej,
byť ptala by se nastokrát,
vždy s úsměvem a stejně mile,
klid duše nesmíš jí přec brát.
A pokud nerozumí zcela,
pak vysvětli jí rub i líc,
vždyť blíží se ta hořká chvíle,
kdy nezeptá se nikdy víc.
Společnost mě nudí
a samota mě nutí
dělat špatný rozhodnutí,
a já zas cítím její pnutí.
Hranice se hroutí!
kroutí mě jak na pomlásku proutí,
a já tou životní poutí
s chutí mířím na oprátku.
Ze sbírky/webové stránky:
Švagrův punk
Anonym
On: Půjdu s kočkou ven a dojdu pro uhlí.
Ona: Tak už pospíchej, abysme tu nestuhli.
On: Pak dojdu na nákup do samoobsluhy.
Ona: Něco mi tam kup bez ohledu na dluhy.
Zítra bereš, vrať se domů správně,
čaj ti chystám na pátou.
V plné kráse, upraven a hlavně
s celou výplatou.
Ref: S mírou se vkusem žena točí globusem
a není zvyklá na nezájem.
Buď rád, že tu jsem, obletuj mě poklusem,
nebo se starej o podnájem.
On: Kytky natrhám a zryju záhonek.
Ona: Já tě dlouho znám, ty se plížíš jako šnek.
On: To je pouhý klam, jsem rychlý jako šíp.
Ona: Jenže nejsi sám, jiní muži klušou líp.
Ráno vstávej, než otevřu víčka,
dřív než začne svítání.
Postav na čaj, jdi vyvenčit psíčka,
připrav snídani.
Ref: S mírou se vkusem žena točí globusem...
On: Ale kde vezmu klíče od jejího bytu?
Zámečník nejsem a domovník taky ne
a dveře neotevřu bez dynamitu.
A tím pádem je všechno ztracené.
On: Už se nehádám, já hádky nemám rád.
Ona: Já tě dávno znám, zaraž slovní vodopád.
On: Večer začíná, tak obrátíme list.
Ona: Já jdu do kina, ty si můžeš doma číst.
Můžeš taky třídit sbírku známek
zkrátka - dělej si co chceš.
Až se vrátím, tak mi bez poznámek dveře otevřeš.
Ref: 2x S mírou se vkusem žena točí globusem...
Francisco de Quevedo (1580 – 1645)
Jak oheň, který sežehnout vše svede,
jak raněný býk, výstřel v kanonádě,
jak medvědice bránící své mládě,
jak blesk, jenž náhle z temnot nebes sjede.
Jak kopající klisna bez opratí,
jak zmije náhle přišlápnutá v trávě,
jak lvice, která rozbila klec právě,
jak orlice, když mládě se jí ztratí.
Jak střelný prach, když roznětka jej vznítí,
jak ocilka, jež do křemene bije,
jak v rukou blázna šavle nabroušená.
Jak despota, jenž zbavit nás chce žití,
jak aligátor, žralok, kajman, zmije,
je každá žena, mužem odvržená.
Dobré ráno s Českou televizí
Vstávej, semínko, holala,
bude z tebe Fiala.
Vstávej, semínko, hip hip hurá,
bude z tebe Okamura.
Vstávej, semínko, pravá, levá,
bude z tebe Schillerová.
Vstávej, semínko, jdeme dál,
bude z tebe generál.
Vstávej, semínko, ukaž klíček,
bude z tebe Grebeníček.
Vstávej, semínko, projev snahu,
bude z tebe Netanjahu.
Vstávej, semínko, hop a skok,
bude z tebe psycholog (pomlčka geolog).
A hrdý buď,
žes vytrval,
žes neposkvrnil ústa ani hruď
falešnou řečí.
Takový byl můj lid
s kosou a kladivem.
Na jitřní čekal svit,
čekal a věřil.
Úrodu novou sklidí sám,
sám se svými.
Jděte mu z cesty. Staví chrám
bratrské doby.
Žena
Josef Václav Sládek
Co tvoje nevěsta, ve vlasech bílou růži,
hrdější královny na tebe, ty můj muži,
jsem s tebou k oltáři šla v slunce zlatém plání; -
tvůj ret se usmíval, mé oko slzou vláhlo,
ty's pevně šel jak muž, mně slabé dívce táhlo
cos jako bolest duší rozechvěnou;
leč chvíli jen, ve slunce zlaté záři
jak ty já poklekla jsem pevně při oltáři
a slíbila ti věrnou býti ženou
dnes, zítra, v dobru, zlu a do skonání.
Co tvoje žena v radosti i bolu
já s tebou šla, - my oba věrně spolu
tou cestou, která sklonila se srázem;
nám vítr ve tvář dul, a chleb nám rostl tvrdý,
já měla pro vše žert, a ty jsi byl muž hrdý,
až přec tvůj váhal krok a hasly tvoje zraky.
Já sama plakala, však s tebou na potkání
na líci tvé byl mrak, a na mé usmívání -
nám vítr ve tvář dul, a my se chvěli mrazem,
však svoji byli jsme přes slunce svit i mraky.
Dnes svatební náš den, - vzpomínám roků běhu;
v tvou utýranou tvář, mně ve vlas navál sněhu
vichr, jenž dávno již svatební sedral růži. -
Tvá duše sterou mukou rozjízvena,
ty's jako děcko teď, - já matka ti, ne žena, -
jak churav, sláb tu ležíš k nepoznání. -
Šla naše cesta v sráz, nám nohy sdralo hloží,
lidé nám cizinou, a v dáli pomoc boží!
Dnes svatební náš den - viz slunka zlaté plání:
my slíbili si věrnost do skonání -
usměj se na mne přec, - jen ještě dnes, můj muži!
Jede myš okolo,
má nohy nahoru,
jedno kolo,
druhé kolo,
vede a stačilo.
Až zestárnu, tak budu s dětmi žít
a přinesu jim spoustu štěstí, klid,
co dávaly mi, to jim vrátím zas,
to bude pro ně vzrušující čas!
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)
Zdi pomaluji modře, žlutě hned,
též okopu jim stůl i taburet
a mléko budu rovnou z láhve pít
a uslyším je nad mým lůžkem klít.
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)
A půjdou-li jen na chviličku pryč,
hned po nábytku bude skákat míč
a jistě se jim rozjasní hned tvář,
když čokoládu dám si pod polštář.
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)
A k večeři až bude prostřen stůl,
tak na talíři všeho sním jen půl
a budu mlaskat, rozsypu též sůl
a zvládnu možná převrhnout i stůl!
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)
Pak televizi budu přepínat
a na píšťalu budu k tomu hrát,
pár ponožek též pod stůl pohodím,
to potěší je, to už dávno vím!
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)
Až zavládne však v domě noční klid,
pak vidím děti k mému lůžku jít,
kde dozajista vzdychnou bezděčně:
Jak sladká je, když spí už konečně!
“... huboval velice na nynější ženské pokolení, že nic nepracuje ... že všecko vyučování v oboru ženských pracích na školách žádných plodů nepřineslo, že nynější slečinky myslí jen na fintění a koketování.“
I když Náprstek přesvědčoval veřejnost o nákupu přístrojů pro domácnost, které šetří čas, u Halánků se vařilo na otevřeném ohništi v černé kuchyni.
Osoba, která měla na starosti výčep
"Dostalo-li se dívce vzdělání v literních předmětech, hudbě, francouzštině a kreslení byla považována v 15 letech za vychovanou a následovalo její uvedení do společnosti a samozřejmě také sňatek. Za určitý limit pro vdavky byly považovány tři roky od uvedení dívky do společnosti. Poté spadala do kategorie "starých panen", to napsala Karolína Světlá. U muže z měšťanského prostředí se nejčastější věková hranice pro uzavření sňatku pohybovala okolo věku třiceti let. Sám Matěj Havelka dcerám četl o astronomii a vykládal jim astronomické zákony, učil je o silách centrifugálních a centripetálních.
Josef Hlávka předal své manželce jako svatební dar spořitelní knížku, na kterou uložil vklad 500 zlatých. Tyto peníze mu Zdenka na konci svého života ve své závěti vrátila zpět s tím, aby tento obnos použil k založení nadace na varhanické škole pro učitelku nebo učitele. Pro srovnání: Během své kariéry do roku 1885 si Zdenak Hlávková uspořila 15 000 zlatých.
Prolaminy - gluteniny patří mezi jednoduché bílkoviny. Pšeničný gliadin a glutenin, jejichž směs nazýváme lepkem.
Hlavními jsou loje, sádlo, máslo. Kapalné živočišné tuky jsou tuky z ryb nebo z mořských savců, tzv. trány.
Při výrobě perníku je důležitá fruktóza coby invertní cukr, neboť pro svou hygroskopičnost a neschopnost za normálních podmínek krystalizovat ovlivňuje vláčnost perníkových výrobků.
Podle toho, jak rychle adují kyslík a tím houstnou, rozdělují se oleje:
nevysychavé - olivový, podzemnicový, ricinový, nereagují s kyslíkem
slabě vysychavé - mandlový, řepkový
polovysychavé - slunečnicový, makový, bavlníkový
vysychavé - ořechový, lněný, konopný (fermež)
Klíčkový -z obilných klíčků - hodně nenasycených kyselin
Z vylisovaných semen ještě získáme 8% oleje rozpouštedli nízkovroucím benzínem, benzenem, trichloretylenem, ale tyto oleje nejsou kvalitní.
Roztok látky stáčí polarizované světlo doprava
z amylázy, rozpustné v horké vodě, a z amylopektinu, nerozpustného v horké vodě.
vápník 800 mg
fosfor 1,5 g
Nejrychleji pracují enzymy při teplotě 40-60°C, 80°C se zastavuje jejich činnost, při 100°C se rozkládají
Hydrolázy - pomocí aktivní vody hydrolyticky štěpí složité komplexy. Sacharáza, maltáza, laktáza, amygdaláza...
Desmolázy - přesmykují atomy vodíku a uhlíku. Alkoholáza, -zymáza: mění jednoduché cukry na líh a CO2 kvašení.
Ve slinách je škrob ptyalin, který škroby štěpí na jednodušší. Jejich doštěpení probíhá v tenkém střevě působením enzymu amylázy.
Optimální teplota pro baktérie a plísně je 30-40°C. Pod -18°C už nefungují.
Anabióza - prostředí nevhodné pro bakterie - moc sladké, kyselé, studené, alkoholické ap.
Abióza - usmrcování bakterií:
Pasterizace 65-85°C - spory přežívají
Sterilizace - nad 100°C - ničí i spory
Uperizace - prudké zahřátí na 150°C a okamžité zchlazení. Sterilita výrobku až 60 dní.
Cenoanabióza - konzerování pomocí jiných organismů kvašení (jogurt, pivo)
A) Procházející trávicím systémem beze změny (sladké, ale bez výživy - sacharin, usal, cyklamáty)
B) Nahrazující disacharid Sacharózu jiným cukrem (Sorbit - sladidlo z obilného škrobu 60% Sacharózy)
Na vysoko se dělá pšenice a jiné obilí, které má otruby. Napřed se udělá šrot a na hrubo se to mele a prosívá - obilí se odmílá od měkkého škrobu a otruby zústávají. Čím vícekrát se mele (přitahují se válce - 7-8x), tím mouka tmavne, protože se do ní dostává více časteček otrub.
Mletí naplocho, například žito se mele na jedno mletí požadované hrubosti. To je bez otrub.
Vymleté mouky jsou nahořklé.
Mouky mlété z porostlého obilí jsou narůžovělé.
Když sevřeme mouku v hrsti musí se pak rozpadnout - pokud dělá hrudku, tak je moc vlhká.
Obsah a kvalita lepku - podle toho, kolik pojme vody (50-60%=dobrá mouka)
Vaznost - nad sítkem odplavíme rozpustný škrob, zůstane lepek (až 50%). Z toho pak děláme váleček 3cm dlouhý, který by měl jít natáhnout jako žvejkačka do 8-12cm.
Základem je fakt, že ve studené vodě se škrob nerozpouští, ale usazuje se u dna. Rozemelou brambory a properou studenou vodou. Profiltrují a nechají stát. Škrob padá ke dnu, odebírá čistí, proplachuje. Centrifuguje a pak suší při teplotách do 40°C, aby nezmazovatěl (krupicová kaše). Ten se rozemíla na škrobou moučku - základ pudinku.
Kukuřičný škrob je podobná technologie jen se mu musí pomoci oxidem siřičitým, a pak zase se neutralizuje NaHCO3.
škrob ve studené vodě se nerozpouští, v teplé bobtná, v horké mazovatí.
Maz je lepkavý gelový škrobový maz.
Škroby jsou složeniny dvou látek: Amyláza a Amylopektin. Amyláza se ve vodě rozpustí, ale Amylopektin vytváří máz.
Bramborový š. mazovatí při 65°C, ale po schladnutí zase řídne (reverzibilní reakce).
Kukuřičný š. mazovatí při 75° - trvale rosolovitý.
Pšeničný - trvalý máz od 85°
Rýžový 80° trvalý
Reakce škrobu na jód - barví na modro.
Žloutkový krém do pečiva, zahušťování zmrzlin, omáček...
šlehané hmoty - kombinace mouky a více škrobu - společně se přesijí
šrob se štěpí buď hydrolýzou nebo enzymy. Hydrolýza 120°C tlak až 300kPa 1 hodina.
Vznikne bezbarvá tekutina 70% sušiny - maltoza, glukoza dextrin.
Nevysychají a zústavají měkké (oříšková kokosová náplň, fondán).
brání cukernatění sacharozy
Malá sladkost - zahušťuje, ale nesladí.
čím větší bublina, tím starší vejce - vysychá, klesáním teploty smršťuje.
11% skořápka, 57% bílek, 32%žloudek.
Domácí chov 240 vajec za rok (drůbežárna 300)
Velikosti a značení
S (special - zelené značení) >56g - tříděná výběrová čestvá - vzácnost
Tříděná čerstvá nekonzervovaná - červené značení - Týden a písmeno
E >64g
A 59-63
B 54-59
C 50-54
D 43-50
V<43
M - střední 53-63
teplota min 5°
Konzervace:
Chladírenská max 0,5°C -černá barva
Ve vápeném roztoku. - jasně modrá barva značení
Testování vajec
prosvícení ovoskopem (žloutek uprostred), proťukávání (prasklá skořápka), prudký pohyby (uvolněný vnitřek), ponoření do 10%NaCl, nové klesne, staré vyschlé padá ke dnu.
Dnešní značení
X-YY-ZZZZ, napr. 2CZ9721
X způsob chovu - 1 volný výběh, 2 v halách, 3 v klecích, 0 ekologické chovy
YY - CZ země původu
ZZZZ registrační číslo chovu
Pukavec - plynný rozklad - bakterie, sirovodík, amoniak, SO2, H2. Bouchaj. Vejce je neprůsvitné.
Bílá, červená, černá hniloba - různé druhy, nepoužitelné.
Zatuchlá vejce - smrdí, ale bez plynu.
Konzervace - ucpava pory ve skorapce a desinfikuje
práškové vápno (Ca(OH)2)- firmy KOncentrace tak, az začne tvorit na hladine "ledovou" krustu CaCO3. 15°C max, 25 cm pod hladinou v bednach
vodní sklo ap. - domacnost, 10%roztok Na2SiO3
Vodní sklo reaguje se vzduchem s CO2 a tvrdne asi vznika Na2CO3 + SiO2
Pri konzervovani se vejce k sobe slepila.
Sušená vejce vydrží až rok.
"Mléko je ideální potravinou, neboť obsahuje všechny důležité živiny ke zdárnému vývinu organismu savců, a tedy i člověka" a tedy i Klimeše!
3,6% bílkoviny
3,8% tuk
4,9% cukr
0,7% minerální látky
voda
drobet vitamínů
Bílkoviny - především Kasein (vápník, fosfor), bílý, 3%, koloidní roztok, ale vyloučit jde syřidly, kyselinami, zkysáním mléka. Sraženina kaseinu je tvaroch.
Albumin 0,5% - nereaguje na kyseliny, ale teplotou 65%, škraloup, krupičky na dně či stěnách nádoby.
Globulin - nepatrně - 0,1%
Vitamín A v tuku - nažloutlá barva
Laktoza - bakteriemi kvasí na kyselinou mléčnou a ta sráží kasein
Vysoká pasterizace - nad 85°C na pár sekund
Dlouhodobá pasterizace nac 65° 30 minut
šetrná pasterizace 72-74°C po dobu 30 s na deskovém pastéru
uperizace 150°C na 1s s okamžitým schlazením - velká trvanlivost
po pasterizace se mléko okamžitě chladí na 5°C
po takové pasterizaci jsou zachovány spory.
sterilizace 100°C - převaření - mizí i spory, ale i chuť mléka.
Egalizace - odstředí mléko a zpět se něco smetany vrátí, aby to mělo normovanou hodnotu.
Homogenizace mléka - mléko na 70°C tlak 17,7 až 19,6 MPa se protlačuje jemnými tryskami - z tuku vzniknou jemné kuličky - nestráží se na stěnách
Při úpravě mléka v mlékárnách nneí dovoleno přidávat jakékjoli přísady.
Velkoodběratelé konvice 25 l či cisterny.
Odtučněné <1,5g tuku/l (přišlo mi to málo, ale bylo to tam takto napsané)
Nízkotučné 10 g/l
Polotučné 20g/l
Polotučné homogenizované 18g/l
Polotučné 35g/l
Polotučné homogenizované 33g/l
Značení mléka (staré)
Odtučněné - černé
Polotučné - stříbrná/modrá
Plnotučné - fialová
Nízkotučné - hnědá (s bílým pruhem)
Zahuštěné neslazené (Tatra, Latelo) vakuové odpařování 55°C, stabilizační sůl citran sodný, homogenizuje, sterilizuje 115°C. Zkouška 10 dnů při 37°C na bombáž (nafouknutí obalu). I zahuštěné mléko obsahuje 70% vody.
Slazené mléko (Salko) - jako neslazené, ale pak se 27°C 50' míchá, aby cukr zkrystalizoval.
Plnotučné 27% nebo 25% tuku
Polotučné 13%
Odtučněné 0,5%
Ředění:
130g plnotučného sušeného mléka na 900 g vody
100g odtučněného na 940g vody
Vznikne 1 l obnoveného mléka.
Sladká - centrifuga 6000 ot/min, upravuje se na 33% tuku.
Kyselá smetana - mléčné kvašení, laktoflora 20°C na předepsanou kyselost.
Smetany
do kávy 6%
sladká 12%
šlehání 33%
aj.
V kyselém prostředí sražený kasein
Kyselý tvaroh - mléčné kvašení 20°C pak zahřát na 35°C - vysráží se kasein od syrovátky. Poměrně jednoduché.
Sladký tvaroh - nutné syřidlo z telecích žaludků - enzym chymosin.
Měkký tvaroh ze sladkého tvarohu lisuje se na 30% sušiny.
Tvrdý tvaroh - z kysaného mléka, 35% sušiny
Z tvarohu, kterému se říká sýřenina.
Měkké sýry - ze sladkého mléka
Tvrdé sýry někdy i z kyselé mléko. Vylisovaný sýr se vysolí v solném roztoku a nechá zrát až 1 rok (Parmazán).
Plísňové - zelené a bílé
Bílé zraji 14 dnů
Zelené zrají 6-12 týdnů
Tavené sýry - z tvrdých i měkkých sýrů, 85°C
Tvarůžky - mletý tvaroh a enzymy vytvářejí máz na povrchu
Brynza - sýřenina z ovčího mléka
Halloumi . nejlépe snáší žár grilu původem kyperský sýr halloumi. Světle bílý sýr, který „vrže mezi zuby“, vyráběný z kombinace kozího a ovčího mléka vydrží velké teploty a na jeho povrchu bude krásně znát tmavě hnědé proužky grilovací mřížky. Nemusí se tedy balit, dava se do vanicky z alobalu.
Sloučeniny vyšší mastných kyselin s trojsytným alkoholem glycerolem.
Nasycené - máselná, kapronovaá, kaprylová, karpinová, laurová, myristová, palmitová, stearová, arachová
Nenasycené - palmitoolejová, linolová, olejovaá, linolenová
čím více nasycených kyselin, tím je tužší, proto se ztužuje hydrogenací.
Stearová a palmitová - tuhé tuky.
Nejstálejší tuk je kakaové máslo.
Nejméně stálý tuk je máslo.
Žluknutí másla enzymatický rozklad na nižší mastné kyseliny - zápach aldehydy, ketony.
Zahřeje se - nečistoty zkoagulují
Přidá se alkalický hydroxit, které vysráží volné mastné kyseliny na vložkové mýdlo.
Olej se propírá horkou vodou a bělí aktivním uhlím či bělícími hlinkami. Může být zcela bezbarvý.
Horká pára odstraní zápachy.
čirý vzhled při 15°C
zákal - zahřejeme na 80°C a necháme vychladnout na 40°C a musí zůstat čirý.
Nesmí mít chuť nakyslou, nažluklou nebo rybinatou.
Značkové - jedno druhové (slunečnicový).
Stolní - směsy.
20°C mazlavé, 30° tají
Kokosové máslo, kokosový tuk. Rozdrcená jádra kokosových ořechů se nazývají kopra. Nestálý.
Palmový z oplodí palmy olejnaté (60%tuku)
Palmojadrový ze semen (50%tuku) 1500 semen na plod.
Kakaové máslo lisování pražených kakaových bobů.
Plody jsou podobné velkýcm okurkám - až 30 cm dlouhé a 10cm silné. 20-50 bobů na plod. Boby 50% tuku.
Fermentují, suší, praží , drtí, zbavují šlupek a rozemílají na kakaovou hmotu. z té se vyrání čokoláda, kakaové máslo, kakao. Máslo se vylisuje, zbytek po lisování se namele na kakao. Máslo taje při 33°C, tzn. v puse.
Dříve kakaové máslo bylo na polevy, dnes jsou lepší prostředky, moc snadno taje. Čokoládové bombony, lékařství, farmacie.
smetana -> zmáselňovač - máselné zrno - odlučovač podmáslí - hnětění - formátování a balení -> máslo
Ze sladké (24h zrání) i zkysané smetany (mléčné kvašení). Z zkysané smetady je chutnější, trvanlivější.
Barvivo Orelana.
Stloukání - zmáselňovače.
Malešinova metoda - odstředivk až na smetanu o 82% tuku, což je máslo. (nezraje, nestlouká se - jiné vlastnosti nižší bod tání)
Voda cca 17%, netuky 2%
taje 30-37°C
konzervace - mražení, solení, přepouštění (odstranění nečistot)
sušení - prášek mastný
Sádlo se dělí
řemenové - z podkožních tukových vrstev - nejkvalitnější (to na chleba)
plsní - kolem břišní dutiny
střevní - okolo střev (nejhorší zpracovává se při výrobě)
Tuková tkáň se nakrají, podlije malý množství vody a zvolna, za malé teploty (cca 100°C) se zahřívá až jsou škvarky malé. Jasné průhledné vyškvařené sádlo se odebere (nejlepší). Zbytek se zahřeje na vyšší teplotu až škvarky zrůžoví/zoranžoví.
Průmyslově se sádlo vytavuje ve vodní lázni /100°C/. Pak se filtruje a balí.
Lůj je "sádlo" z hovězího skotu. Vyšší bod tání, dá se jít jen za horka. Nejlepší lůj se vytavuje za 60°C.
Nepříjemný zápach = stealirnová složka.
Na mýdla horší loje.
Trány - tuky z kytovců a možských ryb.
Jaterní tuk - z jater tresky
Vysoký obsah vitamínu D.
kapalný olej + H 2 →[Ni katalyzátor, 200°C]→ztužený tuk, čili tuhá nasycená mastná kyselina stearová
Do tuku se nasype Nikl, který se pak odfiltruje a vhání vodík při 200°C.
Při hydrogenaci se hlídá bod tání, který se dá libovolně nastavit.
Tuhá tuková emulze cíleně podobná máslu - z rostliných a živočišných tuků obohacených o smetanu, kléko, syrovátku, vodu a přísady (lecitin, emulgátory, sů, barvivo, konzervace). Při 20°C je vláčný. Bod tání 30°C. Původně náhražka másla. Mnoho typů: mléčný, syrovátkový, vodný, tažný, speciální, se zakysanou smetanou ap.
Obsah vody jako másla 18%.
Margariny jsou na rozdíl od másla chuťově velmi odlišné podle toho, jak a z čeho jsou vyrobeny.
Tažný margarin má vyšší bod tání, protože obsahuje více loje - lépe se táhne - strojové linky na zpracování těst.
Podíl vody
Meloun 94%
Jahody 88%
Pomeranče 87%
Jablka 84%
Třešně 82%
Hrozny 79%
Banany 72%
Nějaké divné udaje
Konzervace
chladírny 0-4°C
mrazírny -18°C
Sušení - nejprve 30-40°C ke konci až 95°C.
Ovocná vína 12-15% alkoholu
Ovocné destiláty, pálenky 40-65%
Likéry 25-35%
Síření ovoce, které na vzduchu hnědne, slabým roztokem kyseliny sírové či siřičité.
Blanšírování ovoce - je předvaření. Měkké na nižší teplotu. Tvrdé až k bodu varu. Bez cukru!
Cukernatý roztok - 20%
Sterilizace - 80-100°C na 10-30 minut. U přerušované sterlilizace - dvakrát s přestávkou 24 hodin.
Proslazené ovoce - 36-50% cukernatý roztok na 24-72 hodin, svaří se s dalším cukrem až na 75-80% roztok. Přidává se škrobovy sirup, aby se zabranilo rekrystalizaci sacharózy.
Ovocné sirupy max 65% curku. Někdy z rmutu, tzn. z mírně nakvašeného rozemletého ovoce (výraznější chuť).
Protlak se vakuově odpaří, přidá cukr, škorobý sirup. Před ukončením varu se přidá konzervační látka. Na rosol se přidá pektin. Na kyselost kyselina citronová, mléčná či vinná. Přibarví se barvivem.
Sušina refraktometricky min 60%, škoroby sirup max 10%, konzervační činidlo max 0,18%.
Strana: 144
Kousky ovoce, řidší než marmelády, jednodruhové, vyzrálé ovoce. Sváří se se škrobovým sirupem, pektin.
Velmi mělké varné kotle, aby se rychle odpařila voda a zůstaly extra velké kousky ovoce. Méně konzervačních látek (do 0,15%).
Polopapíráky - nejlepší, z Francie
Papíráky - rukou se lehce rozmáčkne
Křapáče - velké ořechy s rozbrázdněnou skořápkou, špatně chrání
Kamenáče - naopak malé, velmi tvrdé, špatně se loupe.
sušená jádra mandloně obecné, která dozrává i na jižní Moravě.
Hořké mandle - chuť je způsobena glykosidem amygdalinem, který se štěpí na hořkomandlovou silici, glukózu a jedovatý kyanovodík. Tedy nepřehánět!
Persiko - vyluštěná jádra meruněk a broskví - jako mandle obsahuje amygdalin. Hořké persiko se dá odhořčit louhování v telé vodě po dobu asi 40 hodin, až se zbaví hořkosti. Po vylouhování a proprání v čisté vodě se usuší.
Strojové loupání - rýhované válce z pryže otáčejí se proti sobě nestejnou rychlostí a dají se k sobě přibližovat.
Mák se mele na na jemnou hmotu na třecím stroji.
Hoblování - krájení na tenke plátky
Pražení - 220°C - plech či bubny
Kaštany se vaří do změknutí, odstraní se tvrdé šlupky a jádro se propasíruje na jemnou kaštanovou hmotu.
Pozemnice olejná je jednoletá motýlokvětá rostlina, která po opylní prodlužuje stvol semníku k zemi a lusk, který se vyvíjí, se zavrtává do země a dozrává v ní. Syrová jádra mají nepříjemnou chut syrové luštěníny, např. fazole, ale tato nepříjemná chut se pražením ztratí.
Para ořechy - juvie ztepilá - tropická Amerika.
Kešu ořechy - ledvinovník západní. Musí se pražit
Kaštan jedlý se dá pěstovat i u nás.
Soja - motýlokvětá rostlina, tedy lusky z východní Asie.
Mák - stříbrošedý, modrý, bílý. V kuchyni pouze stříbrošedý a modrý.
Kakovník - dobrá půda, 25-28°C, plody tvaru baňatých okurek cca 500g. Boby jsou uvnitř (30-50ks).
Odrůda Criollo 40 jader, jemné čokolády, choulostivá na plísně, nižší produkce.
Odrůda Forastero - jiný botanický druh.
Kakaovník (Theobroma)
Mimo rozmnožování semeny, která v teplé půdě vyklíčí za asi dva týdny, lze stromy množit i vegetativně. K tomu lze však použít jen řízky se svisle rostoucích větví, z těch vznikne úhledný strom. Z větví rostoucích šikmo budou stromy skloněné, nepravidelně větvené či zakrslé. wikipedia
Teobromin - purinovaná zásada. V malých dávkách působí povzbudivě na činnost srdce. bílý krystalický prášek horšké chuti. Boby obsahuji 1,7% teobrominu. Pro lékařské účely se získává z kakaových šlupek.
Fermentace - navršíme boby na hromadu, pokryjeme banánovými listy a fermentujeme 2-7 dnů. Fermentace je kvašení cukerné dužiny na semenech vyjmutých z plodu. Alkoholovém kvašení se zvyšuje teplota až na 50°C, čímž se ničí klíčivost semene. Ethanol se mění na kyselinu octovou (kyslík). Oxidují se polyfenolové látky, a tím se zjemňuje trpkost jader a vznikají vonné estery. Snižuje se množství dusíkatých sloučenin a curků. Po fermentaci se boby suší.
Co nejjemněji namleté pražené boby (bez šlupek a klíčků).
Kakaová hmota se upravuje preparací, tzn. přidáním zásaditých látek rozpuštěných ve vodě či páře.
Průmyslový prášek má mít 12-19%tuku (cca odpovídá krabičkám).
Nápoj z kakaového prášku je nejen pochutinou, ale i poživatinou.
Čokoláda je směs kakaové hmoty, moučkového curku a tuku.
Dříve se míchaly v melanžerech, dnes Bussova hnětačka:
https://www.youtube.com/watch?v=5zNhneCMbOI
Melanžer - železná mísa, dvou válcové žulové běhouny zavětšených na řetězech a radlice - tzv. usměrňovače hmoty. Dno i válce na řetězech se otáčejí. Zespodu je ohříván parou.
Válcuje se na pětiválcových stolicích. První válec je nejpomalejší, poslední nejrychlejší. Z posledního sudnává ocelový břit. Na válcích se hmota zjemňuje. Hmota odchází ve vločkách.
Konšování hmoty je neustálé míchání.
1. fáze 90°C 4hodiny
2. 60°C přidá se lecitin 2h
3. 45°C
celkem 70h konšování u velmi kvalitních čokolád.
Pak se čokoládá ochladí na 30°C a pak temperuje na 33° černá čokoláda a 30° mléčná čokoláda - při temperaci na hranici tuhnutí se v čokoládě vytvařáejí krystaly kakaového másla
Čisté čokolády 35-50% kakaové hmoty
50% cukru
0,5% kakaového másla. Aromatizují se vanilinem. Jednou se válcují a krátce konšují.
Jemné čokolády kolik kakaové hmoty tolik cukru, ba do konce i méně curku. 2-10% kakaového másla. Konšují se a válcují 2x za 48h.
Dia čokolády místo curku Sorbit
Mléčné čokolády 12% sušeného mléka
Kávové 4% pražené kávy
Kandované ovoce max 35%
Čokoládová poleva 30% kakaové hmoty
Cukrářská poleva - místo kakaové hmoty obyčejný kakaový prášek.
19% kakaového prášku; 46% moučkového cukru;
35% ztužený pokrmový tuk s bodem tání 36-38°C.
A) nadbytečné
B) minimální nutriční hodnota
C) ovlivňují chuť
Ve velkém množství nezdravé
A) Povzbuzující (kafe)
B) Měnící chuť (koření)
Arabský kávovník - z Etiopie. Plody se podobají třešním
Liberský kávoník - z Angoly. Jeden strom až 2 tuny kávy.
Zpracování za sucha:
propírají a zbavují hlíny, suší na slunci ve vrstvách až 10cm 14 dnů. Pak se vyluští - zbaví se slupky i blanky
Za mokra:
mačkací stroj pulpovník. Semena kvací ve fermentačních kádích. Kvasí až 72h 60°C. vypraná semena se čistí a leští. Upravená kává žlutozelená, říká se jí zelená.
Praží se horkým vzduchem či infračervenými paprsky o teplotě 160-220°C. Nedokonalá destilace a dehtové látky jsou nositelem charakteristické kávové vůně. Při pražení nabobtná o 40%. Pražení trvá od 4 do 16 minut.
Vyhazují se spálené černá zrna a tzv. žluté lišky.
Káva až 2% kofeinu 15% bílkovin 12% vody,
V cukrářství se používá turecká káva a přibarvuje se kulérem.
Kávová pasta - jemně mletá káva, ztužený pokrmový tuk, moučkový curk.
Zelená káva - možno skladovat i několik let.
Pražená kává do 20 dnů.
Prudce se schladí na 5°C.
Čínský čajovník -
Asamský čajovník - větší listy.
Tanin, tein (kofein)
Černý čaj = fermentovaný
listy se nechají
zavadnout (5h)
svinují se a vrství do vrstev po 5cm
fermentují (18°-24°C, 3-6hodin).
1. fáze suší se teplým vzduchem 90°C - ničí se enzymy, vlhkost na 18%
2.fáze - 80°C dosouší se na 4% - zelená --> černá barva.
nezrale fermentací upravené a usušené plody tobolky vanilky pravé z Mexika. Květ vanilky opyluje drobná americká včelka z rodu medonosek. Jinde je třeba květ opylovat pomocí štětců, zahrocených tyčinek. Nedozrále lusky jsou zelenavě žlut é bravy, nerezavějí a neobsahu volný vanilín. Vanilin je v čerstvých plodech vázán ve formě glykosidu na curk a uvolňuje se fermentací.
Suchý způsob- mexický.
zavadnout, pak se střídá slunění, pocení. Při pocení se tobolky balí do plachetek a nechávají se ve stínu fermentovat. Slunění a pocení se střídá několik týdnů. Při správné fermentaci vykrystaluje vanilín na povrchu tobolky.
Mokrý způsob, Indický oceán. na pár sekund ponoříme tobolky do vroucí vody. Pak je fermentujeme stejným způsobem jako mexické. Doba fermentace je kratší 4-7 dnů.
Fermentovaný plod je hnědé až hnědo černé barvy, podélně vrásčitý, plošně zmáčnknutý, bohatý výkvět vanilinu. Dobrá vanilka je ohebná silně vonící. obsahuje 2- 4,5% vanilinu.
V současné době ji nahrazuje synteticky vyrobení vanilin.
Zrala semena muškátovníku pravého, zbaveného míšku a tvrdé semenné slupky. Zralé plody jsou jedno semenné a podobají se broskvím. Zeleno žlutý plod má kyselou dužinu a typickou muškátovou vůni. V dužině je jádro v pevné skořápce, obalené síťovým semeníkem - květem. Vyloupaná semena se suší v sušárnách asi dva měsíce. Z usušených semen se vyluští oříšky, které se máčejí ve vápenném mléce. Vápěním se zastavuje klíčení a zároveň se tím chríná oříšek před životočišnými škkůdci. Oříšky mají velikost 8-25 mm. Povrch se mění vápněním z hnědé na bílou.
Muškátový květ nemá s květem stromu nic společného. Je to sušený masítý míšek muškátového semene. Pěstují se Java, Borneho, Sumatra, Sri Lanka - tropy.
Dva hodně odlišné druhy:
Skořicovník Cejlonský, tzv. Kaneel. Kůra je TENKÁ.
Skořicovník Čínsky, tzv. Cassia. Tmavší, drsnější a tluščí kůra. (to je ta skořice na kterou jsme zvyklí, napr. do kávy.)
usušená nerozvinutá květní poupata stromu hřebíkovce z tropů. Stopkáv část, kalich, hlavička. Obsahuje 20% eugenolu, ze kterého se též syntetizuje umělá vanilka, a ktery je součástí mnoha těchto tropických koření, např. nového koření.
Perník, hruškový kompot
Pepř - alkaloid piperin a pryskyřice.
Paprika - alkaloid kapsaicin.
Ovocné kvasení - ovoce se rozmačká na kaši, pecky se nechají být. Samovolně zkvasí působením kvasinek žijících na slupce ovoce. kvašení trvá 6-8 týdnů.
Škrobnaté suroviny - obilovny s emusejí nejdříve zcukřit - škrob se mění na jednoduchů lihově zkvasitelné curky.
Koňak - destilát z vína,
Whisky - slad, ječmen
rum - cukrová třtina
Vodka obilné zápary
Arak rýže, třtinová melasa, palmová šťáva.
Řezané destiláty - 1:3 pravý destilát ku jemnému lihu. (flamování)
Konzumní lihoviny - čistý líh míchaný s příchutěmi.
Víno -
rmut = rozdrcené víno.
matolina = vylisované zbytky bobulí.
Kvasinky žijí na bobulích.
Hlavní kvašení 14 dnů - kalná barva.
Mladé víno se projasní. Do sudů - školení vína (fyzikální úpravy, filtrace ap.)
Sladová vína - z ječmene 16% alkoholu, 12% cukru
Rumová tresť - směs aromaticky etylesterů kyseliny mravenčí, octové a máselné. Destilací dřevného octa, etanolu a kyseliny sírové. Jako katalyzátor se při destilaci používá mletý burel.
Ocet je zředěný roztok kyseliny octové (CH3COOH, ethanová).
Vinný ocet má navíc kyslinu vinnou (acidum tartaricum z řeckého tartaros – peklo, HOOC–CH(OH)–CH(OH)–COOH)
Druhy octa
kvasný lihový - z lihového roztoku (z brambor?)
kvasný lihový s přídavkem pravého vinného octa v poměru 4:1
vinný - lihový a vinný v poměru 1:1
ochucený - estragonový ocet ap.
Výroba
Okysličování slabých lihových roztoku - octovin v ocetnici. Ocetnice je nádoba opatřená dvěma jalovými dny a prostr mezi nimi je vyplněn bukovými hoblinami, které jsou napouštny silným octem. Spodem přes jalové dno je vháněn do ocetnice vzduch. nad horním dnesm je umístěno Segnerovo kolo, jeho pomocí se rozlévá do ocetnice octovina. To zředěný roztok etanolu a živin - cukr, sůl amonná, fosforečnan. Octovina volně protékající octovina po velké plose bukových hoblin se rychle okysličuje, neboť oxidační proces urychluje kyslík z proudícího vzduchu. Octovina musí obsahovat o 1% více etanolu než má být koncentrace octa. Trvání výroby octa je jeden den (kvalitnější 10 dní). Získaný ocet se dobarvuje kulérem. Kulér je potravinářské barvivo, které dnes známe spíš pod názvem karamel. Vyrábí se řízeným zahříváním cukru.
Při výrobě lískového těsta se používá k mírnému bobtnání lepku okyselováním.
Vařený (brewed vinagard) a umělý ocet (artificial). Umělý se míchá ze surovin, vařený se "vaří". Cukr na alkohol - kvasinky (alkoholova fermentace). Alkohol na ocet - acetic acid bacteria, acedifikace (kyselá octová bakterie?)
C6H12O6 (glukosa, fruktoza) -> anaerobní kvasinky -> CH3CH2OH +C02
CH3CH2OH+O2 -> aerobní acetic acid bacteria, ve tmě -> CH3COOH a voda
Výroba:
Pomalý - 6 mesíců pomalu kvasí v hliněných nádobách, špatná kvalita
Pomalý Orelanský - mošt, přidaný cukr na 10%,
Rychlý německý, generator - viz výše
Agar - polysacharid z mořských řas Tichého a Indického oceánu. Loví se sítěmi a háky. čistí, suší, perou bělí, bobtnají rozvaří a filtrují.
Agar je šedo bílý, bez vůně a chuti. Ve studené vodě nse nerozpouští, pouze bobtná. Rozpouští se při teplotách nad 80°C. Rosolovatí okolo 30°C.
Nesmí se vařit s kyslinami - ničí jeho rosolovatost. Kyselina citronová se dodává až po vychlednutí. Potřené ovoce se nescvrkává a je lesklé.
Pektin - z bílé části kůry citrusových plodů, z výlisků jablek (po moštování), z nezralých jablek. Properou se vodou a zbaví se cukru. Pektóza je ve vodě nerozpustná, zůstává ve výliscích - ty se krátce povaří s roztokem kyseliny citrónové nebo vinné. Ty jej při varu štěpí na rozpustný pektin. V odparkách se zahušťuje. Mlhovým sušením se vyrání přáškový pektin. pH 3,2, odpovídá 1% kyselině citrónové.
Želatina - nejjemnější druh klihu. Z kostí, šlach, chrupavek (čili kolagen, ossein - ve vodě nerozpustné, ale varem se mění na rozpustné). Chemicky náleží do skupiny skleroproteinů. Nejkvalitnější želatina se získá z prvních břeček při zpracování ovčích kůží, nebo telecch hlav. Břečky pro výrobu želatiny se bělí peroxidem vodíku a čeří se vajčným bílkem. Břečka se po vyčeření a vybělení neutralizuje a po filtraci ve vakuových odparkách se zahušťuje. Zahuštěná břečka se lije do tenkých lisů. Po ztuhnutí se vysouší a na trh přichází jako plátková želatina. Ta je bezbarvá, průhledná, bez vůbě a chuti. ve studené vodě bobtná, v horké se rozpouští na koloidní roztok. Po ochlazení tuhne v rosol.
Tragant - gumovitý zaschlý výáron stromů a keřů kozince, rozstoucí v řecku a malé Asii. Proužky, šupiny či prášek bez vůběš, pachu, dlé chuti. Šťáva se získává naříznutím kůry a jejím zachycením. Získaná šťáva během několika dnů ztuhne sušením na slunci nebo v sušárnách. Tragant sušený na slunci je světlejší barvy než tragant ze sušáren. S cukrem se používá jako cukrářská ozdoba.
Algináty - alginát sodný se vyrábí z hnědých mořských řas. Alginátové želé je sodná sůl kysliny alginové. Používají se stabilizující, zahušťovací nebo apretační látky (apretace čili zátěr). jsou teplotně stabilní i při 240°C, tedy se používá u biskupského chlebíčku, bábovky, štoly.
Červený s příchutí griotte,
zelené --- meruňky
žluté --- pomeranč
hnědé --- rum
Dodává se ve formě kuliček o velikosti 12-15 mm, půlené či čtvrcené.
Klovatina užívaná v potravinářství bývá někdy označována slovem tragant, což je slizová látka pocházejíci z některých asijských druhů rostliny zvané kozinec.
Složitá technologická výroba v vakuovém kotli.
Před lety prý pařížský lékař dr. P. Wachet pořádal praktické skupinové kurzy smíchu. Po krátkém úvadu a několika vysvětleních nařídil svým posluchačům zatemnit okno sálu a pak spustil gramofon. Z desky zněly salvy bouřlivého smíchu ve všech škálách a způsobech. Lidé v sále se jeden po druhém připojovali k veselí. Zpočátku bývali trochu nervózní, ale brzy se dávali strhnout, až se nakonec dlouho a hlasitě smál celý sál. Po takové léčebné poceduře se účastníci seance vraceli domů odragovaní a uklidnění.
V literatuře je popsáno několim případů, kdy intenzivní negativní představy (a jimi vyvulaný strach a úzkost) přivodili člověku smrt. Je např. popsán případ muže, který byl omylem zavřen do chadírenského vozu a po poměrně krátké době v něm byl nalezen mrtev. Když vůz otevřeli, zjistilo se, že chladící zařízení vůbec nefungovalo a že nešťastník zemřel vlastně jen v důsledku své představy. (Hárdi, 1972, 75; Hárdi, J." Psychologie péče o nemocného. Praha, Avicenum 1972)
Sebevražda je výrazem podvědomé tendence skončit zde s tímto způsobem života a začít znova.
Příslušnost k proskribovaným rasovým skupinám (černoši, cikáni) hrála a leckde dosud hrajě také roli. Tyto příiny pocitu méněcennosti jsou v nasší společnosti vyloučeny. Neznáme rasové předsudky a nikdo u nás není diskriminován z rasových důvodů. Existuje-li snad přesto nějaká řídká vyjímka z tohoto pravidla, má postižený jedinec plné právo si stěžovat a zjednat nápravu.
Frustrační tolerance je definována jako kapacita individua vzdorovat frustrujícím podnětům bez chyb v psychobiologickém přizpůsobení, tj. bez upadnutí do nepřiměřených způsobů reakcí.
alveolus - váček, malá nádobka, dutinka V lékařské literatuře má dva dost odlišné významy: plicní sklípek zubní lůžko
Vlivem zvýšené hladiny dusíku na CNS dochází od 40 m hloubky k hloubkové euforii až k narkose. Naopak vdechování čistého kyslíku umožňuje potápění jen v nepatrné hloubce, poněvadž čistý kyslík v hloubce větší než 7 m je pro CNS toxický. Přimíšení stlačeného vzduchu nebo helia k čistému kyslíku zvyšuje možnosti potápění až do hloubky 70 m.
Prudký pokles tlaku např. při výstupu malého letadla nevybaveného tlakovým systémem vede k akutní výškové hypoxii. Dochází ke značnému zhoršení výkonu, rozhodovací a reakční schopnosti a k poruchám vědomí. Nad kritickým prahem 7 000 m vzniká život ohrožující poškození CNS se ztrátou vědomí, křečemi a nastává výšková smrt.
Při pomalém poklesu tlaku vzniká chronická hypoxie, která se projevuje jako horská nemoc. Typické je oslabení vůle, poruchy spánku, ztráta chuti, dušnost, tachykardie, závrať, zvracení, bolesti hlavy, apatie, ale může se projevit i jako euforie podobná alkoholovému opojení. Euforie u pilota doprovázená zvýšenou odvahou a sníženou opatrností může být příčinou havárie letadla.
Jedinci mužského pohlaví jsou radiosenzitivnější stejně jako jedinci mladší a v poslední třetině života.
Při asfyktické formě nedostatku kyslíku způsobené zabráněním dýchání (např. škrcení) je omezen nejen přívod kyslíku, ale i vydechování oxidu uhličitého, který se hromadí v krvi. Oxid uhličitý dráždí dýchací centrum, dechová i tepová frekvence se zvyšují, stoupá krevní tlak, krevní cukr, množství fosfatidů. Subjektivně vzniká pocit nedostatku dechu, dyspnoe a úzkost před udušením.
Při neasfyktické formě nedostatku kyslíku (dýchá, ale v atmosféře není kyslík) je omezeno vnitřní nebo tkáňové dýchání. Při těchto stavech chybí subjektivní nepříjemné pocity. Častá je euforie.
Chybění subjektivních varovných příznaků při anoxii např. při otravě oxidem uhelnatým zabraňuje možnosti uvědomění si hrozícího nebezpečí. Průběh celého dušení trvá 5-10 minut, někdy i méně.
Při úplném uzávěru dýchacích cest dochází během 1/2 minuty k dyspnoi, po 1-2 minutách k bezvědomí a ke křečím. Srdeční činnost může být ještě až 1/4 hodiny zachována. Irreversibilní změny mozku nastávají po 8-10 minutách. Za 4-5 minut trvání asfyxie dochází k insuficienci srdce.
U kojenců a u všech osob, které jsou podchlazeny jako např. při topení ve studené vodě, může být doba znovuoživení s úplnou obnovou všech funkcí mnohem delší, i za 30-45 minut.
Až do 14 let jsem žil u rodičů v Kopřivnici. Otec byl stolař. To se ví, že jsem s kluky hrával kopanou, chodívali jsme se koupat, v zimě lyžovali a bruslili. Ale na nějaké opravdové sportování jsem vůbec nepomyslil.
Teprve v posledním roce svého »mladomužování«, jak jsme říkávali, když mně bylo již 19 let, nebylo vyhnutí. Přišel vychovatel a nařídil: »Musíš běžet! «
Nadšení pro takový běh nebylo u nikoho celkem žádné. U mne pak už vůbec žádné. Chlapci obyčejně dobíhali jen k první odbočce silnice, kde již na ně čekali kamarádi s kabáty. Tak jich z těch 150 startujících doběhlo do cíle sotva třicet.
Vychovatelem družiny nástrojařů byl známý vícebojař Antonín Kučera z Brna. Ten začal propagovat lehkou atletiku nejlepším způsobem – osobním příkladem. Strhl několik chlapců. Začali žít sportovněji.
Stále jsem spekuloval, jak bych se tomu závodu vyhnul. V neděli, v den běhu, jsem udělal poslední pokus. »Ulil« jsem se do čítárny, kde jsem chtěl v klidu přečkat celou tu »slávu«. Ale měl jsem smůlu. Velitel světnice mě tam objevil. Řádně mi vynadal a přímo vyhnal na start.
Tak jsem stál prvně v životě na startovní čáře. A tam to do mne vjelo. Tož, když mě k tomu již donutili, chtěl jsem jim dokázat, že všechno to jejich trénování je pro kočku a že je to právě jen – frajeřina, řekl jsem si, že poběžím tak, abych je porazil.
Sotva nás odstartovali, vyběhl jsem jako divý. Hned jsem byl mezi prvními, mezi těmi z Kučerovy party, šlo mi to dobře. Ale v polovině trati, asi v 700 metrech, mi spadl hřebínek. Nohy začaly slábnout, špatně se mi dýchalo. V tom okamžiku vyrazil Krupička a vzdaloval se nám. Myslil jsem, že se mnou bude konec. Síly i zlost byly spotřebovány. Ale sebral jsem se a doběhl jako druhý. Byl jsem zklamán a nechápal jsem, proč mne ostatní chlapci tak se slávou vítají. Zřejmě nevěděli, že jsem chtěl – vyhrát.
Asi za týden nato jsem se potkal s Kučerovými svěřenci. Šli zase trénovat. Zvali mne, abych šel s nimi. To mě překvapilo. Zvali mě právě ti, které jsem v neděli porazil. Dal jsem si říci a odešel jsem s nimi na malé hřiště u škol. Přišel tam i jejich vychovatel. Po prvé jsem prožíval, co to ten trening vlastně je. Jen lehké rozcvičení a asi 3 km klusání, pravidelným, volným tempem. Byl to pro mne velký zážitek.
Kolik váží jednotlivé části těla:
hlava - 4.5 kg
paže - 7 kg
ruce - 1.4 kg
nohy - 26 kg
trup - 29 kg
pánev - 11 kg
krk - 0.9 kg
Kolik váží jednotlivé orgány:
mozek - 1.2 kg
srdce - 350 gramů
plíce - 820 gramů
játra - 1.5 kg
krev, voda a další tekutiny - 46 kg
svaly - 23.5 kg
kůže - 5.5 kg
kosti - 9.5 kg
ledviny - 450 gramů
mužský penis - 60 gramů
Krpálek - švec příštipkář
Krpat - šít boty
Grmela - kudla, starý nůž, přen. nešika
Ksás - renezanční kalhotky
Bohdálek - čáp
Duka - děva
Halík - Hälbing, půlgroš
Havel - Gallus - obyvatel Galie
Kep Kepka - lůno
Hrma ? něco vulgárního
Brambora - ne od brambor, ale Branibor!
Josef II. 1780 - uzákonil trvalost a dědičnost příjmení pro armádu a úřady
Prvních deset příjmení dle četnosti:
Novák, Svoboda, Novotný, Dvořák, Černý, Procházka, Kučera, Veselý, Horák, Němec
dále snad Zeman
Jednou jsme si s sebou vzali vařič petrolejový, ale to "již nikdy více!" Ten týden jsme měli dojem, jako bychom žili v krámě s petrolejem. Plechovka s tím petrolejem totiž tekla. A když odněkud teče petrolej, to si teda nepřejte. My jsme tu plechovku měli v samé špici lodi, a ten petrolej tekl odtamtud až ke kormidlu a cestou se vsákl do celé lodi a do všeho, co v ní bylo, a natekl do řeky a prostoupil celou scenérii a zamořil ovzduší. Někdy foukal západní petrolejový vítr, jindy východní petrolejový vítr; ale ať už přicházel od sněhů Arktidy nebo se zrodil v nehostinné písečné poušti, k nám vždycky doletěl stejně prosycený vůní petroleje.
A náš petrolej tekl dál a poničil i západy slunce; dokonce i měsíční paprsky určitě už zaváněly petrolejem.
V Marlow jsme se mu pokusili utéci. Loď jsme nechali u mostu a přes město jsme se vydali pěšky, abychom tomu petroleji unikli; táhl se však za námi. Za chvilku ho bylo plné město. Pustili jsme se přes hřbitov, ale tam zřejmě nebožtíky pochovávali v petroleji. I Hlavní třída smrděla petrolejem; divli jsme se, jak tam lidi dokážou bydlet. A tak jsme ušli kilometry a kilometry po silnici k Birminghamu; ale ani to nebylo nic platné, i ten venkov se koupal v petroleji.
Na konci tohohle výletu jsme se o půlnoci všichni sešli na opuštěné pláni pod takovým olysalým dubem a zakleli jsme se strašlivou přísahou (kleli jsme kvůli tomu neřádu samozřejmě celý týden, ale jenom tak normálně, středostavovsky, kdežto teď to byl úkon slavnostní) - zakleli jsme se tedy strašlivou přísahou, že si už jakživi nevezmeme na loď petrolej.
Naštěstí přišel otec o celé synkovo jmění tím, že je uložil do místního peněžního ústavu na heslo “Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavlja u stvari pravodlivo krivudanje”, které zapomněl.
Jonathan: Kolik je hodin?
James: Jedna.
Jonathan: Už?
James: Ještě je čas?
Jonathan: Nevím, nevím. Willi se už od dvanácti hodin prodírá rákosím.
James: Ještě je čas. Prodírá se i lekníny?
Jonathan: Když myslíš, ale už je jedna. Ano i lekníny.
James: Lekníny jsou bílé a husté, pravda?
Jonathan: No právě, aby to stihl.
James: Stihne to.
Jonathan: Včera to stihl. Dnes by to měl stihnout taky, ale...
James: Ale?
Jonathan: Ale ukradl mi konev.
James: Byla plná vody?
Jonathan: Bohužel.
James: Lávku tedy nepřekročí.
Jonathan: Obávám se, že ne. Konev ho převáží.
Nad Atlantikem se rozkládalo barometrické minimum; postupovalo na východ směrem k maximu, prostírajícímu se nad Ruskem, a nejevilo dosud sklon vyhnout se mu na sever. Izotermy a izotery konaly svou povinnost. Teplota vzduchu byla v náležitém poměru k střední roční teplotě, k teplotě nejchladnějšího a nejteplejšího měsíce a k neperiodickému měsíčnímu kolísání teploty. Východ a západ Slunce, Měsíce, světelné změny Měsíce, Venuše a Saturnova prstence a mnohé jiné významné úkazy byly v souladu s předpovědí v astronomických ročenkách. Vodní pára měla svou největší rozpínavost a vlhkost vzduchu byla nepatrná. Jedním slovem, které tuto skutečnost velmi dobře vystihuje, třebaže je poněkud staromodní: Byl krásný srpnový den roku 1913.
Babylonská rybka je malá, žlutá, trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Když si strčíte babylonskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoliv formou jazyka.
Skutečnost, že se něco tak nepochopitelně užitečného mohlo vyvinout pouhou náhodou, je tak bizarně nepravděpodobnou shodou okolností, že někteří myslitelé se rozhnodli považovat to zakonečný a nezvratný důkaz Boží neexistence.
Argumentace vypadá následovně: ,Odmítám prokazovat svou existenci,' praví Bůh, ,protože důkaz je v rozporu s vírou a bez víry nejsem nic.'
,Jenže,' namítne člověk, ,babylónská rybka, to byla smrtelná chyba. Nemohla se přece vyvinout náhodou. To je důkaz, že existuješ, a tudíž, podle tvého vlastního tvrzení, neexistuješ. Q.E.D.'
,Ach jo, to mě nenapadlo,' řekne Bůh a promptně zmizí v obláčku logiky.
,To to ale bylo snadné,' libuje si člověk, a protože ještě nemá dost, dokáže, že černé je bílé, a na nejbližším přechodu ho zajejde auto.
Většina předních teologů tvrdí, že celý tenhle spor je naprostá ptákovina. To ovšem nezabránilo Úlonu Coilufidovi, aby nevydělal slušné jmění na knize Bůh to může zabalit, v níž použil této debaty jako ústředního motivu.
V textu je možno používat několik vybraných HTML tagů:
Zalomení
řádky, například v básních.
Část textu může být
tučně - b ,
kurzívou - i ,
podrtržena - u ,
žlutě - mark , funguje i
pre na programovy kod.
Kawai KDP80
už se nevyrábí.
Pasáž z románu Louise Hémona Marie Chapdelainová, pojednává o kolonistech dobývajících kanadskou půdu:
„... rozprávěl nyní s muži, kterým se rovnal, ne-li svými čtrnácti lety, tedy svými širokými rameny a svou znalostí zemědělské práce. Před osmi lety začal dohlížet na zvířata a dovážet každodenně do domu nezbytnou zásobu dříví na malých saních. Trochu později se naučil silně křičet: hoj, hoj na krávy s hubenými zadky a hyjé, čehý při orání s koňmi; uměl držet vidle na seno a stavět ploty z kůlů. Po dva roky již vládl sekerou a kosou po boku svého otce, řídil velké saně na dříví po tvrdém sněhu, samostatně zaséval a sekal obilí tak, že nikdo mu již neupíral práva vyjádřit svobodně svůj náhled..."
Enzymy se zpočátku nazývaly fermenty, protože byly původně objeveny při fermentaci cukru.
Krebsův cyklus je celý nepřesný - dvakrát kyselina cis-akonitová, špatně nakreslená kyselina jablečná.
Dolejší píše:
Oscilace neutrin. V červnu 1998 byla na aparatuře Super-Kamiokande objevena oscilace neutrin vzniklých z kosmického záření v atmosféře. Při svém letu se neutrina přeměňují z jedné formy na druhou. Neutrino je chvíli mionové, chvíli tauonové a chvíli elektronové. (Tato proměna by například na slunečních neutrinech měla proběhnout každých 1 000 km.)
Lord Kelvin (1824–1907), mj. jeden ze zakladatelů termodynamiky, však s podobným tvrzením nemohl souhlasit a už v r. 1844 přišel s výpočtem věku planety, kterého se pak, s drobnými obměnami, držel do smrti. Z modelu chladnoucího tělesa určil věk planety 96 Ma (s rozptylem 24–400); je známo, že tento odhad trápil Darwina, jehož teorie potřebovala pro evoluci dobu mnohem delší. ... Jako nezávislou kontrolu vzal Slunce a tam mu věk vyšel zhruba na 100 Ma.
Zakladatel geologie J. Hutton (konec 18. stol.) „Žádné stopy počátku, žádný náznak konce“.
V Athénách měl otec právo rozhodnout, zda narozené dítě vychová nebo odloží. Novorozeně bylo položeno před otce na zem, a když je otec uznal za vlastní, zvedl je do svého náručí. Když ho nezvedl, muselo být odloženo na nějakém opuštěném místě nebo v lepším případě na takovém, kde by ho lidé nalezly dříve, než by zahynulo. Takovýchto případů odmítnutí dítěte bylo poměrně málo, nicméně zůstávalo stále v pravomoci hlavy rodiny zbavit se dítěte, o němž měl podezření, že není jeho, nebo když bylo neduživé nebo zmrzačené, nebo i proto, že pro chudobu nebyl otec schopen dítě živit.
Starší název pro posttraumatickou stresovou poruchu je "odbřemenění“, Entlastungsdepression dle prof. Kielholze.
Social anxiety disorder, also called social phobia, is the third most common psychiatric disorder, with an estimated lifetime prevalence of 3% to 13%.
Opioids, which robustly reduce separation distress in animal models, should inhibit feelings of
guilt in humans, based on the hypothesis that feelings of guilt are cognized extensions of separation distress.
Jak ukázal Marr, byl jelen, nejstarší jízdní zvíře, nahrazen koněm, a tato záměna v životě podněcuje jejich sjednocení ve vědomí. V lidském vědomí se jelen setkává s koněm a vzniká hybrid, složený z obou. V přírodě jsou taková spojení vyloučena, ale hybridní myšlenkový obraz jelena-koně je do té míry reálný a silný, že se přenáší do skutečnosti a vytváří se tam uměle. Marr už nemohl vědět, že kdysi se koním navlékaly jelení parohy a že se na takto zdobených koních jezdilo. Příklad takto postrojeného koně je v Ermitáži.
Jestliže však je znovu rozmístíme podle následnosti v čase, pak uvidíme, že Oidipovy osudy byly určeny ještě před jeho zrozením. Thébskému králi Láiovi, Oidipovu otci, bylo podle vyprávění matky Iokasty předpověděno toto:
Kdys přišla věštba - nedím, od Foiba,
leč od Foibových sluhů Láiovi,
že skrze syna souzena mu smrt,
jejž porodit mám z jeho objetí.
Takže Láios bude zabit svým synem. Není tu ještě druhá půle věštby, totiž že syn se s jeho vdovou ožení. Tato druhá polovina je vyjevena mnohem později, po řadě let, a nikoli hrdinovým rodičům, nýbrž mladistvému Oidipovi, už poté, co byl vyhnán. Z téže delfské věštírny se Oidipus dozvídá,
že s vlastní matkou svou mám souložit,
rod zrakům odporný bych světu dal,
a otce vlastního že vrahem budu -
(SOFOKLÉS, KRÁL OIDIPUS, PŘEL. F. STIEBITZ)
S Parkinsonovou chorobou a s demencí s Lewyho tělísky je spojen výskyt charakteristické formy halucinací, tak zvaných extrakampinních halucinací. Extrakampinní halucinace bývají v učebnicích obecně popisovány jako halucinace vjemů, které jsou mimo relevantní podnětové pole halucinujícího smyslového orgánu. Pojem byl ale původně použit na popis nesmyslového, intuitivního prožitku skryté osoby, která halucinujícího provází. Jedná se o intenzivní a většinou příjemně prožívaný pocit neznámé osoby za vlastními zády, která není vidět a nekomunikuje. Tento jev byl popsán také u lidí vystavených extrémní zátěži – horolezců, trosečníků a polárníků (9).
Nejkrásnější a nejmilejší nám ovšem bylo otcovo vyprávění o žážitcích z války. Vy právěl je prostě, bez příkras a jasně, s ušlechtilou skromností. Na tváři se mu rozhostil pokoj a mír, oči, nehnutě upřené na nějaký vzdálený bod, se zakalily, když vzpomněl na své bratry. Dosud mi v uších zní barva jeho hlasu, když mluvil o posledním setkání s nimi, které mu bylo dopřáno. Názítří ráno se rozloučili, za několik dní stáli všichni tváří v tvář nepříteli. Josefa, již několikrát zraněného a jen napůl vyléčeného, se zmocnila předtucha smrti. Fritz rozpustile prohlásil: "Kulka, která mě zasáhne, ještě není ulitá!" Otec vyzval oba, aby si slavnostně přísahali: "Kdo padne jako první, dá těm, kteří přežijí, znamení. Pokud taková možnost existuje, stane se to." Přísali si: Kdo padne, pozdraví ty, co přežili. Z ohono světa posílá pozdrav láska, která je silnější než smrt.
Dva bratři odešli na onen svět, třetí doufal, čekal a toužil po slíbeném znamení. Nepřišlo - nemohli je dát... Tvrzení, že existuje spojení se zemřelými, otec příkře odmítal: "Odtamtud není cesty k nám, moji bratři by ji jinak našli," říkal.
Mezi mnoha historkami, jichž jsme se nemohli nabažit, vynikala zvláště ta o malém francouzském mužíčkovi v modrém plášti. Odehrávala se v Troyes. Tam jednoho chladného březnového rána zastavila ke krátkému odpočinku kolona zajatců, kterou odváděli do Normandie. Přispěchaly davy, aby se ně podívaly, zvláštní pozornost budili ranění. Lidé se tísnili kolem žebřiňáku, na kterém na slámě ležel otec spolu s jinými raněnými, přibíhzali další zvědavci, muži a ženy - i mladé a hezké. Pro člověka, který byl zvyklý vyvolávat v mladých ženách docela jiné pocity než útrpnost, to bylo nepříjemné. Aprávě on zřejmě budeil ze všech těch spolutrpitelů největší soucit. Marodéři ho oloupili, když v bezvědomí ležel na bojišti. Rány ho bolely, zimnice jím lomcovala, jen s obtížemi se posadil. Odvrátil oči od lidí, kteří ho obstoupili, a setkal se s pohledem drobného starého pána, který stál opodál ve vchodu do chodby domu. Měl na sobě modrý plášť s černým bobřím límcem, na krku zavřeném ocelovým řetízkem. Drobý starý pán zvolna uvolnil řetízek, přistoupil blíž, sundal plášť z ramenou a podal jej radostně překvapenému otci s jediným slovem: "Tenez!"
Nečekal na dík, hned zase zmizel v chodbě domu.
To bylo dobrodiní, ten ošumělý plášť, jehož majitel nevypadl na to, že by měl šatstva na rozdávání. --
Milý drobný starý pane z Troyes, tvůj dar byl královský, tvoje skrovná úsluha obrovská! My, kdo jsme se v dětství naučili vážit si tě, zachováváme tvou světlou památku.
Viděli jsme, jak se blíží marodéři, oloupili ho a byli by ho zabili dočista, kdyby jine neodpověděl jejich jazykem na několik slov, která na něho promluvili. "Laisse le vivre, il parle francais" -- Nech ho žít, mluví francouzsky -, řekl jeden z nich. Pak ho zvedli na vůz a odvezli do země nepřátel.
Nesnášel lež a nechápal, že by někdo mohl být zbabělý. Ani ženám nepromíjel bázlivost, a co jiné děsilo, to v něm vyvolávalo návaly zlosti.
Domluvily jsem se, co zlodějce provedeme - vylijeme jí na hlavu inkoust.
Výměna koní na poštovních stanicích, rozjařené vytrubování, jímž nás postilioni rádi obveselovali, protože věděli -- za "troubení" bude zvláštní spropitné.
Zdánlivě jsem nedělala nic. Ve skutečnosti jsem právě zabila draka nebo jsem hrůznou macechu Grognonu strčila do sudu plného jedovatých hadů.
-u m ⟨ř⟩ střec. střevíc s vysokou dřevěnou podrážkou, kt. nosili od helénistických dob herci ant. tragédií; později herecká obuv tragédů vůbec; přen. povznesený, patetický přednes herců v tragédii; kniž. řečnit z koturnu s patosem, strojeně; kritický k. povýšenost; koturnový příd.: k.
Úbytek členů je typický především pro velké církve. Církev římskokatolická přišla mezi roky 1991 a 2001 o 1,25 milionu členů, mezi roky 2001 a 2011 pak o více než 1,5 milionu.
Další dvě nejpočetnější církve – Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická jsou na tom v relativním srovnání vzhledem ke své velikosti ještě hůře. V letech 2001 – 2011 přišly všechny tři hlavní české denominace o tři čtvrtiny vyznávajících. (Hamplová, 2013)
V roce 2011 byly největšími církvemi u nás Církev římskokatolická (1,1 mil. osob), Českobratrská církev evangelická (52 tis.) a Církev československá husitská (39 tis.). 705 tis. osob zvolilo možnost „věřící – nehlásící se žádné církvi ani náboženské společnosti“ a 3,6 mil. možnost „bez vyznání“. („Náboženská víra obyvatel“, 2014)
ISSP – International Social Survey Program – je ho cílem je porovnávat výzkumy v oblasti sociálních věd. Česká Republika je členem programu od roku 1992. Ve výzkumu ISSP 2008 „každý šestý respondent uvedl, že svojí víru během života změnil. Častější přitom byla ztráta víry (11%) než konverze (5 %).“ (Hamplová, 2013, p. 58)
„Lidé, kteří nevěří v existenci Boha a zároveň rozhodně odmítají existenci dalších nadpřirozených jevů, jsou v české společnosti v naprosté menšině – představovali jen 6 procent vzorku ISSP 2008, zatímco existenci minimálně jednoho nadpřirozeného fenoménu připouštělo více než 80 procent dotazovaných.“ (Hamplová, 2013, p. 67)
Ženy:Muži cca 70:30
Na základě dat ISSP 2008 lze konstatovat, že „čím vzdělanější respondent byl, tím méně se ztotožňoval s křesťanskou věroukou. ... Podobnou souvislost se vzděláním však nenajdeme v případě víry v magii či východní tradici“. (Hamplová, 2013, p. 117)
V České republice mezi lety 1993 a 2008 navštěvovalo bohoslužby alespoň 1x měsíčně 10 % obyvatelstva, což je podobné jako např. ve Francii. Srovnáním s dalšími zeměmi euroatlantického kulturního okruhu se Češi ve výzkumu ISSP 2008 20 ukázali jako nejméně důvěřivý národ vůči církvím (na opačné straně jsou Američané, Rusové, Ukrajinci a Portugalci).
„71 procent z těch, kdo vyjádřili sympatie ke křesťanství, uvedlo, že nedůvěřuje církvím“. (Hamplová, 2013, p. 53) Z mezinárodního k nejsekulárnějším porovnání evropským výzkumu zemím ISSP 2008 patří Česká republika z hlediska podílu obyvatelstva hlásícího se k náboženskému vyznání, navštěvujícího bohoslužby a důvěřujícího církvím.
U Čechů prožívanou naději nejvíce predikovala úroveň generativity a nižší míra osamělosti. (Slezáčková et al., 2018)
Tuto plachou zbožnost Halík nachází u českých velikánů jak Havlíčka, Palackého, Masaryka, Čapka i Havla: Všichni byli velmi senzitivní pro mravní hodnoty křesťanství. Ale žádný z nich nebyl ochoten používat k vyjádření těchto hodnot tradiční církevní terminologii. (Halík, 2014a, p. 214)
22
„Výraz ‚plachá zbožnost‘ mám ještě spojen s jednou poznámkou v Durychově líčení cesty po Španělsku. Zatímco gesto modlitby španělského katolíka je dramatické, např. ruce doširoka rozpřažené před křížem, je podle Durycha české gesto modlitby kradmé, diskrétní, jakoby věřící Čech stále na sobě cítil skeptický a ironický pohled bezvěrce. Česká mentalita zřejmě z mnoha vnějších i vnitřních důvodů nedůvěřuje nápadným vnějším formám náboženství, podezírá je z neupřímnosti, formalismu, nebo se obává, že jsou maskou mocenských zájmů.“ (Halík, 2014a, p. 215)
Slova ujištění
Pozornost
Přijímání darů
Skutky služby
Fyzický kontakt (sex)
Musím přiznat, že učitelé měli pro mnohé projevy našich „Habešanů" povětšině pochopení, neboť věděli, kde jsou kořeny závažnějších přestupků i učebních nedostatků. Nebylo vzácností, že některý žáček absolvoval i více tříd dvakrát, a byli chlapci, kteří skončili povinnou osmiletou základní výuku v 5. třídě — výš se nedostali. Znovu opakuji, že příčinou nebyl vždy jen nedostatek nadání.
Jediným donucovacím prostředkem pro tyto chlapce, kteří ať již z těch či oněch důvodů nebrali školu vážně, byla rákoska. Náš učitel Horálek, starý pán s třesoucíma se rukama, uštědřoval spravedlivě a po zásluze všem podle stupně deliktu dvě až tři rány rákoskou na napřaženou dlaň, ať již chlapci patřili mezi dobré či špatné žáky. Příliš to nebolelo, neboť používal rákosky opatrně. Někdy se totiž stalo, že jeho chvějící se ruka včas nepostřehla bystré obranné reflexy provinilce, a pak se místo do dlaně žáčka trefil rákoskou do svého palce, a to jistě bolelo.
Učitelé to v naší škole neměli nijak lehké. Vzpomínám si na jednu hodinu tělocviku, kterou tehdy vedla starší paní učitelka, poněkud rozložitá, podle tehdejší módy v šatech s volány, upnutá až ke krku, na hlavě se širokým kloboukem, na němž se skvělo množství umělých květů a mezi nimi navíc trůnil jakýsi umělý kolibřík. Byla to vlastně miniatura skleníku v botanické zahradě. V nestřeženém okamžiku se jakýmsi záhadným a hlavně bleskovým pohybem zmocnil klobouku starší chlapec, několikanásobný repetent, a se zručností danou jen primátům vylezl s kloboukem na hlavě po šplhadle až ke stropu. Z této výšky obveseloval celou třídu, méně pak zoufalou paní učitelku posunky, grimasami a různými skřeky. Výzvy učitelky nebral vážně a ani přivolaný ředitel školy, starý šedovlasý pán, ani školník, mimochodem těžký válečný invalida, s ním nemohli pohnout. Mladý uličník, vědom si své momentální nepostižitelnosti, se každou výzvou a rozkazem vrátit se na zem jen utvrzoval ve správnosti svého počínání a vychutnával příjemný pocit, že má konečně jednou navrchu on. Nepočítal ovšem s nápadem školníka zavolat nedaleko od školy zaměstnanou matku. Byla to statná a energická pradlena, která již mezi dveřmi mžikem poznala, oč jde, založila ruce v bok a spustila tirádu slovních rčení a výhrůžek, které zdi školy do té doby nikdy neslyšely, a pochybuji, že se vyskytují v učených slovnících Akademie. Své rozkazy a výhrůžky skončila — ve srovnání s tím, co jsme již vyslechli — velmi smířlivě: „Slez dolů, ty parchante, nebo ti roztrhnu držku!" (Málokdy se mi tak nesmazatelně vryly do paměti myšlenky, pronášené ušlechtilou mateřštinou, jimiž se naši učitelé snažili obohacovat naše dušičky.) Účinky matčina vystoupení byly okamžité. Kluk sjel jako blesk na zem a vida marnost jakéhokoliv odporu i nemožnost úniku s odevzdaností náboženského fanatika trpícího pro víru se podrobil matčině exekuci. Myslím, že se mu pak moc dlouho špatně sedělo na tvrdé lavici. Také škola!
Předčasných „absolventů" obecné školy byl přece jen nepatrný zlomeček, a tak se po skončení nejzákladnějšího stupně školního vzdělání jedenáctiletí žáčci rozešli do dalších škol. Z naší 5. třídy jsme podali žádost o přijetí na gymnázium pouze dva a byli jsme přijati. Z ostatních spolužáků postoupila většina na tehdejší měšťanskou školu a buď ukončila povinnou školní docházku ve 3. ročníku, když jim bylo 14 let, anebo postoupila do ročníku čtvrtého. To byli ti, kteří počítali s přijetím na dvouleté obchodní školy, do obchodní akademie (nynější SEŠ) anebo na některý druh střední průmyslové školy.
Byl jsem celkem pilný student, a proto jsem si bral k babičce na prázdniny dost učebnic. Dodatečně si však uvědomuji, že to vlastně sloužilo jen k uchlácholení svědomí. Nikdy jsem ani jednu z nich neotevřel. Zato jsem horlivě četl četné kovbojky psané spisovatelem Zane Grayem. No a pak postupem let došlo na Švejka i na naši klasickou a současnou beletrii. Tuhle všechnu literaturu jsem nalézal v malém hodinářském krámku J. Paška, manžela sestry mé matky. Tento strýc býval známou figurkou v Moravských Budějovicích i po celém širokém okolí. Byl to všeumělec, který spravoval hodiny, gramofony, rádia a jiná drobná technická zařízení, ačkoliv si nejsem jist, zda se vůbec vyučil alespoň tím hodinářem. Hlavně se však proslavil ochotnickou činností. Zásadně hrával komické úlohy, a to velice dobře. Byla to jakási směs mentality Vlasty Buriana a Haška, ovšem v malém vydání. Snad se Burianovi podobal hlavně v tom, že se své role příliš neučil, věčně improvizoval, tím uváděl své partnery do úzkých, a pak je tahal situačním humorem z kaše. Historek z jeho života je tolik, že by stály za napsání dlouhé kapitoly. Zmíním se alespoň o jedné příhodě.
Po válce si strýc Pašek koupil malou skrovnou a starou chaloupku v nedalekém Vranově, kterou nazýval „Valdštejnský palác". V té době ho bavilo hrát tenis. Čert ví, kde se naučil docela dobře tuto hru ovládat, vždyť jako chudý kluk, narozený v Českých Budějovicích (byl tedy rodem Jihočech), neměl asi o tenise ve svém mládí nejmenší ponětí. Jednoho letního dne v podvečer se vracel z tenisového kurtu, na němž odpoledne trénoval, respektive proháněl po hřišti jakousi přitloustlou pražskou milostpaní, která ve Vranově trávila letní prázdniny. Cestou domů se v bílém obleku zastavil na vranovském zámku, posadil se na nízkou zídku jedné tamější terasy a rozhlížel se po kraji. Vtom se tam objevila skupina turistů vedená průvodcem, strýcovým dobrým známým, který živě vykládal historii zámku. Bíle oděný a dosti důstojně vypadající muž s šedivě prokvetlými vlasy vzbudil pozornost rekreantů a poněvadž se říkalo, že v několika pokojích zámku stále ještě bydlí bývalý šlechtický majitel, jeden z návštěvníků neprozřetelně a dosti nahlas vyslovil domněnku, že tohle je jistě „pan hrabě". To bylo něco pro strýce Paška! Obrátil se ke skupině a řekl: Já jsem hrabě ten a ten, a když dovolíte, povím vám něco z historie našeho rodu." Ukázal na nedaleko stojící malý kanón asi ze 17. nebo 18. století: „Naši předkové byli neobyčejní siláci, tak například tento malý kanón přenášel ve třicetileté válce při obléhání jeden můj předek z jednoho místa na druhé sám vlastníma rukama" Podotýkám, že kanón vážil asi 5 nebo 6 q. „Schválně si to zkuste," vyzval jednoho silácky vypadajícího muže. Ten celý zkoprnělý z toho, že jednou v životě a nepochybně naposled vidí hraběte, ztratil soudnost a samozřejmě se snažil s tím kanónem pohnout. Oficiální průvodce, který strýce dobře znal, se raději nenápadně na chvíli ztratil. Všechno probíhalo hladce až do okamžiku, kdy Pašek ukázal na jedno místečko na zídce, na níž seděl, které se bělalo vlaštovčím trusem: „A to, co zde vidíte," řekl, „to nám tady zase včera v noci znečistila bílá paní. Já vám nevím, co s tou ženskou budeme dělat." Strýc měl naštěstí dobrou ústupovou cestu, takže za sebou v běhu zaslechl jen prosté slůvko „vole"; ve srovnání s dnes mezi mládeží běžným a téměř přátelským oslovením to byla tehdy značná urážka.
Pátek byl tehdy považován nemocnými i zdruvotnickým personálem za nešťastný den, a proto se neoperovalo. To se pouze napravovaly u sádrovaly zlomené kosti končetin. A tak když přišel nemocný se zlomeným bércem v úterý, až do pálku se končením pouze imobilizovala v jakési plechové dlaze, připomínající okapovou rouru. V pátek to pak na malé ambulanci chirurgického oddělení spíše připomínalo štukatérskou dílnu, neboť kam oko pohlédlo, všude byla samá sádra.
K nemocnici patřil i infekční pavilón, kde byly ošetřovány ponejvíce ženy nevalné pověsti, zpravidla trpící kapavkou. Tehdy samozřejmě antibiotika ještě nebyla, a tak jedním z hlavních léčebných prostředků byla takzvaná popudová terapie. Spočívala v tom, že nemocným byly píchány do hýžďového svalu injekce převařeného mléka, což vyvolávalo horečky, a ty přispívaly ke zvládnutí infekce.
Vraťme se však do ponuré doby protektorátní. Denní práce málokdy končila před devatenáctou hodinou, a poněvadž jsme mívali dvakrát týdně noční služby, je nabíledni, že za těchto okolností nebylo mnoho času na jakékoliv rozmary. Snad bude užitečné připomenout dnešním mladým lékařům, že tehdy (a ani dlouho po válce) náhradní volna neexistovala a samozřejmé se ani neplatila práce přesčas. A těch přesčasových hodin bylo mnoho. Bylo zcela běžné, že jsme týdně odpracovali, včetně nočních služeb, až sto i více hodin, čili dvojnásobek dnešních pracovních úvazků. Dost problémů jsme měli s psaním zdravotnických záznamů, takzvaných chorobopisů, které jsme asi od roku 1942 museli psát německy. Brzo jsme se však s tímto problémem vyrovnali a začali jsme užívat jazyka, který v podstatě neměl s klasickou němčinou nic společného. Chudák Goethe i ostatní velicí duchové německé kultury se asi obraceli v hrobě, když například jeden náš spolupracovník na chirurgii napsal do přijímacího protokolu nemocného, který byl dva dny v bezvědomí (lidově se říká "bez sebe"): „Der Patient ist seit zwei Tage ohne sich." My jsme však víceméně s radostí prznili němčinu nacistických okupantů. Byla to snad jistá, i když nevinná forma odporu.
Nestáli jsme však ani stranou aktivní účasti na skutečném odboji. Nejvíce na svou činnost doplatil přednosta očního oddělení doc. MUDr. J, Franta, vynikající odborník, který bohužel těsně před koncem války zahynul v koncentračním táboře.
Ke konci války začalo být nacistům velice horko. Systematicky ničené vnitrozemí, hrozné porážky navýchodní frontě, nedostatek všeho a také lékařů, to vše Němce nutilo, aby začali posílat do takzvané „říše" spolu s pracujícími všech kategorií i naše lékaře (jichž byl u nás z výše uvedených důvodů rovněž naprostý nedostatek). Jen taktak jsem se vyhnul této nepříjemné povinnosti i já — a snad ta příhoda stojí za zmínku, neboť celkem dobře vystihuje z té veselejší stránky, jak to vypadalo v zázemí bortícího se Německa. Jednoho dne v dubnu 1943 jsem dostal obsílku na takzvaný landrat. Tam mne přijal lékař středního věku, nechal mne vyfotografovat zepředu a z profilu (asi tak, jak se to dělá do zločinecké kartotéky). Pak mi měřil jakési průměry hlavy (nacistická pavěda zřejmě usuzovala na kvalitu člověka jaksi z fasády a mnoho je nezajímalo, co dobrého je uvnitř). Asi nejvíce ho zaujalo, že mám světlé vlasy a že jsem proto nepochybně „rassenrein". V podstatě jsme spolu nemluvili. Pravděpodobně nepovažoval českého lékaře za hodna rozmluvy, a tak jsem Čekal, co z téhle „lékařské prohlídky" bude. Za měsíc jsem dostal příkaz z „oberlandratu", že mám v nejbližších dnech odjet do Heidelbergu na tamější chirurgickou kliniku a vzít si s sebou bílé kalhoty a bílý plášť. Chirurgická klinika tohoto starého německého univerzitního města prý měla i za nacismu celkem slušnou úroveň. Heidelberg bylo chráněné, takzvané otevřené město, i za války zde studovalo dost cizinců ze zemí nezúčastněných na konfliktu, takže to mohlo být do jisté míry i poučné. Ovšem sloužit nacistům se mi rozhodně nechtělo, a tak jsem začal hledat všemožné cesty, jak tomuto rozkazu uniknout Byli lidé, kteří mi radili, abych se této zajímavé příležitosti nezříkal. Avšak se mnou nebyla řeč. Nakonec mi pomohly řádové sestry naší nemocnice. Tehdy totiž, jako ve většině nemocnic, také v Hradci Králové sloužily jeptišky. Jejich řád měl v Hradci svou školu zdravotních sester v čele s představenou. Zdravotnická zařízení, včetně zdravotnických škol, za protektorátu objížděl německý medicinální rada, tuším, že se jmenoval Ulrich, s nímž se prý dalo mluvit prostřednictvím „řeči ekonomické". V oné pro mne kritické době právě navštívil představenou našich jeptišek, a poněvadž se v ty dny v nemocnici zabíjelo prase (tehdy všechny nemocnice krmily ze zbytků jídel po nemocných vepře), představená pozvala pana radu na oběd. Nevím, kdo a jak už to navlékl, ale sestra představená věnovala panu radovi asi tak čtvrtku prasete za to, že mne zprostil: povinnosti jet do „reichu". V roce 1943 to byla pro Němce nabídka více než lákavá a vidina vepřové pečené zřejmě překonala nacistickou ideologii (jíž asi pan rada stejně v krvi mnoho neměl). Snad mu kus prasete byl milejší než vůdce německého národa, s čímž se dalo konečně souhlasit. A tak jsem s hrdostí oznamoval svým dobrým přátelům, že jsem asi dobrý lékař, když mám cenu jedné čtvrtky vepře, to je zhruba 25 kg vepřového, a to bylo za války hodně. Byl to jediný „metál", jaký jsem si za války vysloužil.
Lékaři s hůlkou v ruce, často zdobenou pozlacenou hlavicí, zdálky ukazovali, kde má „chirurg", řekneme raději lazebník nebo ranhojič, „říznout". Operativní řešení některých nemocí jen pozvolna získávalo na významu, a tak až do konce 17. století byla chirurgie jakousi medicínskou popelkou, stojící ve stínu léčitelského umění neoperativního.
Když začala být ve druhé polovině minulého století užívána inhalační éterová narkóza (od r. 1846) a koncem 60. let byla zavedena do operativní praxe antisepse, vyzouvá se chirurgie ze svých ranhojiČských bot, nečerpá jen ze znalostí anatomie, opírá se o nové vědecké poznatky fyziologie, patologie, biochemie. Studiem jevů nezbytně provázejících operativní zásahy do lidského organismu se posunuje z jakéhosi řemeslného felčarského postavení do kategorie vědních oborů, které nejen rozšířily léčebné možnosti, ale také pomáhaly pozvolna obohacovat vědomosti o příčinách některých nemocí.
Kdysi se s jakousi dobromyslnou ironií říkávalo, že internista ví vše a nic nedělá, zatímco chirurg toho sice moc neví, avšak dělá vše. Tento šleh již dávno neplatí, neboť předěl mezi chirurgií a vnitřním lékařstvím, dříve až neprodyšný, se čím dále tím více stírá.
Ostatně naučit se v Mexiku dobře jezdit není asi veliký problém. Uvědomili jsme si to, když jsme na cestě k Sluneční a Měsíční pyramidě kousek za městem potkali nefalšovaného gauča. Byl to Indián se širokým sombrerem, osmahlý, kostnatý, který nehybně seděl na dosti neklidném koni. Místo sedla měl kůň na hřbetě jakousi houni bez třmenů, takže jezdcovi se nohy míhaly kolem boků koně, kterého ovládal jen uzdou a nohama. A jak ho ovládal! Pojídal cosi, co držel v levé ruce, zatímco pravou rukou držel uzdu. Kůň se náhle něčeho lekl, začal vyhazovat, chvíli stál na předních a hned zase na zadních nohou, a tak jsme čekali, kdy se jezdec velkým obloukem snese k zemi Jenomže ten seděl jako ke koni přibitý stále ve vertikální poloze, jako by se kolem něho směrem dolů či nahoru pohyboval jednou předek, jednou zadek koně. Přitom stále držel uzdu jednou rukou, zatímco druhou nepřestal pojídat svůj oběd. Kůň brzo poznal, že jeho rozmary jsou marné, a tak si myslím, že to byla vedle uzdy nesmírná síla v nohou jezdce, jimiž asi působil zvířeti nějaká bolestivá příkoří, a ta koni přivedla k rozumu Tento jezdecký kousek působil na mne daleko více než nejkrásnější pohyby toreadora, který tancuje kolem býka zesláblého krvácením.
Jednou v neděli nás zavedl jeden z členů našeho zastupitelského úřadu do jakési skromné, ale čisté restaurace na okraji města. Tam na rozpálených plátech velkých kamen zavalitější Indiánka v čisté zástěře čistýma rukama připravovala placky z kukuřičné mouky, jimž se říká tacos. Dlaněmi rozplácávala kukuřičné těsto na placky asi 1 cm tlusté, které pak sázela na rozpálenou plotnu. A poněvadž v této pěkné hospůdce dělali „tacos con carne", to jest s masem, rozprostírala na upečené placky jakousi masovou drť, kterou posypala kořením „chilli". Zdvořile se zeptala, zda chci „chilli" slabší, anebo ostré. Viděl jsem, že většina Mexičanů si dává koření ostré, a poněvadž stejně jako cesta k lásce, tak i poznání národů zčásti vede žaludkem, dal jsem si ostré. Proč se na mne tato prostá starší žena podívala s lehce pozdviženým obočím, to jsem si uvědomil po prvém soustu. Jak jsem se později dověděl, ono slabé „chilli" přesahuje jen o několik málo stupňů nejpálivější papriku, zatímco na tom ostře pálivém by pravděpodobně bylo možno smažit. Vědomí jsem sice neztratil, ale v očích se mi zamžilo a v ústech jsem cítil pal asi jako nezkušený polykač ohňů. Srdnatě jsem pekelné, ale velice chutné sousto spolkl. Indiánka na mne mrkla Zřejmě jsem v jejích očích stoupl v ceně a navíc zachránil Čest střední Evropy. Pivu neholduji, ale tehdy bych byl málem po vzoru krále Richarda zvolal, že dám polovinu toho, co mám (nikoliv tedy polovinu království), za půl litru plzeňského.
Když uplynulo asi pět dnů a o našem vízu nebylo ani vidu ani slechu, na našem velvyslanectví souhlasili s tím, abychom se na americkém konzulátu přeptali sami. Jako průvodce šel s námi jeden mladší úředník z našeho vyslanectví, který však anglicky neuměl, a tak nezbylo než obrátit se na amerického konzula osobně. Byl to mladý, elegantně oblečený muž vysoce sportovního vzhledu. Jeho svalnatá, širokoramenná postava svědčila o tom, že jde o sportovce, takže jsem si ho v duchu představoval, jak obalen chrániči s helmou na hlavě proráží při takzvaném americkém fotbalu svou pevnou šíjí sevřené řady mužstva protivníka. Hráčský úspěch v americkém fotbalu totiž převážně spočíval na přemíře fyzické zdatnosti, která — jak se mi zdálo — hraje větší úlohu než vtip. (Nevím, proč mi jejich fotbal připomínal spíše býčí zápasy. Snad proto, že úrazovost při obou těchto „sportech" je zhruba stejná. Možná že jsem podstatu amerického fotbalu nepochopil, že mu proto křivdím, nechť mi to fanoušci odpustí.)
Vraťme se však ke konzulovi, který se při své fyzické zdatnosti zdál mít navíc i smysl pro humor. Přiznám se, že se mne tvrdošíjné americké váhání poskytnout nám povolení k několikadennímu čistě studijnímu pobytu dosti dotklo, a neměl jsem v úmyslu nějak se doprošovat. V podobných situacích někdy více platí postoj z jakési pozice síly a navíc s příměsí ironie. A proto na otázku, proč chci jet do USA, jsem bez váhání a s klidem odpověděl, že jsem si vzal do hlavy během svého jednotýdenního pobytu roznítit v USA komunistickou revoluci, což se mi jako chirurgovi, zajímajícímu se o tamější srdeční chirurgii, jistě podaří. Konzul na mne na okamžik vytřeštil oči, pak se začal smát a plácat do stehen, zavolal jakéhosi Johna a požádal, aby mu podal příslušná razítka. Současně se mne tázal, zda mám rád whisky se sodou, nebo s ledem, A vízum bylo v kapse. Tohle se mu zřejmě ještě nestalo. Navíc to malé Československo kdesi v srdci vzdálené Evropy, která ležela mimo sféru jeho pracovních zájmů, se mu nezdálo být tak nebezpečné jako jeho pražským kolegům. Při loučení mi podal ruku, přál mi mnoho zdaru při mém krátkodobém pobytu v USA t nakonec mě požádal, abych mu, až tam uskutečním svůj záměr, poslal přihlášku do Komunistické strany USA.
S chicagským profesorem Prohaskou jsem se seznámil za zajímavých okolností. V roce 1959 se konal v Mnichově sjezd Mezinárodní chirurgické společnosti, jehož jsem se zúčastnil jako člen oficiální Československé chirurgické delegace. V den zahájení sjezdu byli všichni účastníci kongresu pozváni vrchním starostou města na radnici a zde ve změti národů se navazovaly známosti. Již tady se začalo diskutovat o odborných problémech, a když jsem se jednu chvíli vzdálil od naší delegace, zaťukal mi kdosi na rameno a dobrou češtinou, i když s lehkým americkým přízvukem, řekl: „Vy jste Čech?" Přitakal jsem. že ano, a on na to: Já jsem Procházka z Chicaga". Odpověděl jsem: „A já jsem Procházka z Hradce Králové". Poněvadž jsem právě v ruce držel skleničku aperitivu, myslel si asi, že se dost dobře nekontroluji. Další vysvětlila výměna navštívenek. A tak jsem mohl číst, že můj protějšek je významný americký chirurg, který se psal John Van Prohaska. Krátký čas před odjezdem do USA jsem narazil v jednom předním vědeckém žurnále na toto poněkud zkomolené jméno a v ducho jsem zařazoval autora mezi potomky pobělohorské emigrace. Ono "Van" mne svádělo k domněnce, že snad předkové se nejprve uchýlili do Holandska tak jako Komenský a odtud se patrně později vystěhovali do Ameriky. Když jsem to profesorovi Prohaskovi povídal, upřímně se zasmál a podal mi velice prozaický výklad, jak ke svému jménu přišel. Byl jedním z osmi dětí chudého učitele ze Záluží u Mostu, sociálního demokrata, pronásledovaného za Rakouska-Uherska za své politické přesvědčení, takže byl dokonce nucen na krátký čas se skrývat v sousedním Německu. Početná učitelská rodina v chudé hornické oblasti neměla na růžích ustláno, a tak těsně před 1. světovou válkou odešla nejstarší dcerka, ošetřovatelka, do USA, kde se jí nabízelo místo v jedné nemocnici v české části Chicaga. V roce 1919 odešel za svou sestrou tehdy čtrnáctiletý bratr, jemuž doma říkali Venda. No a v Americe se to zkrátilo na Ven (psáno "Van"). "Tak vidíte," říkal profesor Prohaska, "že nejsem žádnu 'von', ale docela obyčejný Vašek, jenomže řečeno po americku." Psal se schválně s "h" a nikoliv s "ch", neboť Američané by prý jeho jméno vyslovovali "Prošaška", a takto museli říkat "Prohaska", což se přece jenom více podobalo obyčejnému českému Procházka. O tomu šlo.
Bombastický článek v největších floridských novinách nadepsaný palcovým písmem: „Český doktor transplantoval srdce americké ženě". [...] Onen článek v novinách mi však přece jenom prospěl. V Miami je malá kolonie českých starousedlíků, většinou důchodců, kteří dříve žili v severních oblastech USA a ke stáru se usadili na teplé Floridě. Po článku v novinách se jich několik ozvalo telefonem a svou americkou češtinou mně děkovali za propagaci „staré vlasti". Současně se ptali, zda mi nemohou v čemkoliv pomoci. Potřeboval jsem jen jedno, a to slušné bydlení. Krátký čas jsem totiž bydlel v garsoniéře jednoho amerického kolegy, který mi před odjezdem na měsíční dovolenou do Evropy svůj téměř studentský příbytek nabídl s prosbou, abych mu zaléval kytičky a krmil kanára. Jeho návrat se rychle blížil, a byl proto čas poohlédnout se po jiném a hlavně ne moc drahém přístřeší.
Díky té novinářské kachně jsem sehnal pěkný pokoj s koupelnou v malém domku na periférii Miami, který vlastnila stará paní, rodačka z Českomoravské vysočiny. Pocházela z velice chudé rodiny pekařského dělníka. Poněvadž doma bylo skutečně zle, poslali ji v roce 1911, tehdy jí bylo asi čtrnáct let, s proutěným starodávným kufrem do Chicaga, kde měla strýce, rovněž pekaře. Nastoupila práci v české části Chicaga v nevelkém pekařství svého strýce a později se provdala za pekařského dělníka. Zařídili si malý krámek, kde pekli české rohlíky, housky, chléb i vánočky, které šly u našich krajanů na odbyt. Našetřili si trochu peněz, a proto se mohli na penzi odstěhovat na jih, kde dožívali. Stará paní nakonec ovdověla, žila ve svém domku sama a v jisté obavě před kriminálními živly. Její strach živily četné reportáže o zločinech, uveřejňované v bulvárním tisku. Oba jsme proto uvítali možnost podnájmu. Ona proto, že alespoň na čas bude zbavena hrůzy z vyloupení, i když upřímně řečeno toho mnoho na loupení v jejím skromném příbytku nebylo. Já pak se těšil z toho, že jsem skutečně za velice mírný poplatek získal vlídné domácí prostředí a navíc ráno poctivé české kafe s báječnou vánočkou nebo českým koláčem. Zpočátku bylo občas poněkud obtížné se s paní Sukovou (představovala se Miluše Suk) dohovořit, hlavně prvé dny. Žila sice téměř šedesát let v Chicagu mezi Čechy a anglicky se ani pořádně nenaučila, ale Čeština se jí už z hlavy vytrácela. Proto dalo dost práce rozluštit, co to znamená, když na mne spustila (psáno foneticky): „Dak, ajsboxna je na já-tě a v ní je lemon" („Doktore, v ledničce na dvorku jsou citróny"). Jindy měla jakési zažívací potíže, což mi oznámila večer po mém příchodu z nemocnice: „Já se dnes nefýluju vel, mám gézy, ani se mi nechce vačovat televižn." To mělo znamenat: „Necítím se dnes dobře, trápí mě nadýmání a ani se mi nechce dívat se na televizi." Někdy také říkala: „Já lajkuju, že u mne bydlíte" („Jsem ráda. že u mne bydlíte"). Ale nakonec jsme se vždycky dohodli. Jindy si stěžovala, jak je u nich drahé léčení. Američané se z ekonomických důvodů nebojí ničeho více než nemocí. Povídala mi jednou, že nedávno byla u „daka" a ten že jí dal „šát" (shot, to jest injekci) proti jakýmsi bolestem a že jen za ten „šát" bez ceny léku musela zaplatit pět dolarů. Že neuměla anglicky, to jsem si ověřil, když jednou pozvala instalatéra opravit vodovodní kohoutek Ten člověk mluvil strašnou středoamerickou angličtinou a stále něco mlel. Paní Suková každou chvíli reagovala na jeho povídání pouhým „yes, sir", ale když instalatér odešel, obrátila se na mne a řekla: "Dak, nevíte, co povídal? Já mu nerozuměla." Já mu také příliš nerozuměl, ale spíše z pohybů rukou jsem pochopil a své bytné přetlumočil, oč se asi jednalo.
Již koncem války a pak po válce se mnozí z nás začali učit rusky, abychom jazyk ovládli alespoň pasivně a mohli číst odborné žurnály. Pokud jsme s ruskými přáteli mluvili o medicíně, tak to celkem šlo. Horší bylo, když jsme z odborných diskusí přešli na problémy běžného života. Tak se například stalo, bylo to brzo po válce, že jeden z vážených československých hostů na otázku: „Kak u vas v Prage?" pohotově odpověděl: „U nas v Prage vsjo plocho." Sovětští soudruzi na chvíli v jakémsi ustrnutí oněměli. Ale jen na chvilku, neboť vzápětí se vysvětlilo, že kolega začal svůj výklad o Praze jakýmsi geografickým popisem a chtěl nejprve upozornit, že Praha neleží v horách, nýbrž v rovině, čili že krajina kolem Prahy je „plochá".
Svými skvostnými historickými monastýry a kostely představují typickou starou Rus. Je zde mnoho cenných uměleckých památek z dávných století, pečlivě udržovaných, svědčících o vysoké umělecké úrovni starých ruských mistrů. Menší část chrámů je ponechána církevním účelům. Ostatní kostely a monastýry jsou přeměněny v muzea.
Navštívili jsme jeden bývalý klášter, jehož refektář je vkusně přeměněný na restaurační zařízení ve starobylém ruském stylu. Podávají se zde jídla ruské kuchyně, jejíž kalorická hodnota daleko přesahuje kuchyně středoevropské. Jenom takzvaná polévka, spíše jakýsi hustý krém, na jehož chuti se hlavně podílely báječně upravené houby, by musela krýt denní kalorický výdej lehce pracujícího člověka. A to byl teprve začátek. Už se ani nepamatuji na všechny dobroty, které během tohoto kulinářského excesu za sebou následovaly. Tahle jídla musely staré ruské kuchařky vymýšlet v období krutých ruských mrazů, kdy země byla pokryta hlubokým jiskřícím sněhem a kdy se po širých pláních proháněli vlci, vyhnaní z lesů hladem. Tehdy bylo nutné pořádně zatopit nejen v obydlích, ale i ve vlastním těle.
Po takové vydatné stravě samozřejmě stoupá i tolerance na alkohol. To jsme si ověřili při obědě, překonávajícím i naše nejbohatší venkovské hody, když jeden ze dvou moskevských přátel, který mne doprovázel, objednal pro každého malou láhev speciálního gruzínského koňaku. V tomto okamžiku jsem se zděsil, poněvadž ve Čtyřčlenné společnosti není možný žádný úhybový manévr při přípitcích, bez nichž se v SSSR družební oběd neobejde.
Měl jsem dost chmurné představy o tom, jak to se mnou bude po této dávce alkoholu vypadat. Výmluvv při podobných okolnostech se nepřipouštějí, a tak nezbylo než držet krok s ostatními. V žádném případě se nedal použít ani společenský uskok, který prozradil leningradský profesor Krupko, kdysi působící jako odborný poradce v Hradci Králové. Ten mi doporučoval, že až jednou pojedu do SSSR, abych nepil nic jiného než poctivou ruskou vodku a hned vedle vodky si nechal přinést lahvičku minerální vody. „Prvé tři čtyři přípitky musíte absolvovat, to se nedá nic dělat. Pak se obvykle u celého stolu rozváží jazyky, účastníci se stávají méně bdělými, nekontrolují ani sebe ani druhé, a teď musíte rychle a nenápadně naplňovat svou skleničku minerálkou. Občas je ovšem nutné, pokud možno okázale, nalít si vodku, abyste dokázal, že jste také chlap." Kupodivu to tehdy v Suzdalu dopadlo dobře, i když jsem návodu profesora Krupka nepoužil. V prvé řadě tomu tak asi bylo proto, že alkohol byl skutečně kvalitní, vyrobený u příležitosti 1 500 let založení Tbilisi, za druhé hutná a z valné části dosti tučná strava na sebe vázala velkou část alkoholu. A tak jediný efekt požití koňaku byl ten, že jsem asi od pátého přípitku začal mluvit jakousi staroslovanštinou, mým ruským přátelům ovšem docela dobře srozumitelnou. Pravděpodobně také v důsledku jejich alkoholické euforie.
Funkce čtyř velmi odlišných typů společenského uspořádání.
Prvním je anonymní hejno, v němž sice agrese neexistuje, které však zároveň postrádá i osobní rozpoznávání jednotlivých individuí a soudržnost mezi nimi.
Druhý je rodinný a společenský život bukačů nočních a jiných v koloniích hnízdících ptáků, který je určován pouze rozmístěním hájených revírů.
Třetí je pozoruhodná velerodina krys, jejíž členové se nepoznávají jako jednotlivci, nýbrž jen podle typického pachu příbuzenstva. K sobě navzájem se chovají vzorně, avšak proti každému příslušníkovi jiného příbuzenstva bojují s rozhořčenou stranickou nenávistí.
Konečně ve čtvrtém typu společenského uspořádání znemožňuje pouto osobní lásky a přátelství, aby spolu členové společenství bojovali a navzájem si ubližovali. Tato forma společnosti, jež je v mnoha bodech vytvořena analogicky se společností lidskou, je podrobně popsána na příkladu husy velké.
janusovský [jánusovský] - přípomínající římského boha času Januse, začátku a konce, který byl zobrazovaný se dvěma obličeji; Přeneseně obojaký, obojetný, falešný, dvojí tváře: janusovská tvář, janusovská politika
Je to svrchní vrstva vody a spodní strana vzduchu.
Co to je?
Všechny křiklavě pestré, "plakátově" zbarvené ryby žijí usazeny na jednom místě.
Jen u nich jsem pozoroval, že obhajují svůj revír.
Cílem jejich zuřivé útočnosti je pouze příslušník vlastního druhu. Nikdy jsem nespatřil, že by na sebe zaútočily ryby dvou různých, byť sebeagresívnějších druhů.
Když byl v dávné minulosti lidmi do Austrálie zavlečen dingo - primitivní domácí pes, který tam zdivočel -, nevyhubil ani jeden druh své kořisti. Zato ale byl příčinou vymření velkých dravých vačnatců, kteří lovili stejná zvířata jako on. Co se týče síly v boji, měli domácí draví vačnatci - vakovlk a ďábel tasmánský - nad dingem značnou převahu, avšak způsob lovu těchto archaických, poměrně hloupých a pomalých tvorů na "moderní" způsob lovu dingů nestačil. Dingo zmenšil hustotu populace lovených zvířat natolik, že se lovecké metody konkurence už "nevyplácely" . A tak dnes žijí tito draví vačnatci ve větším počtu jen na Tasmánii, kam dingo nepronikl.
Také na tváři lva - jak je patrno z četných výborných fotografických záběrů - můžeme v dramatickém okamžiku těsně před skokem zcela zřetelně vidět, že zvíře není nikterak rozzlobeno: vrčení, sklápění uší dozadu a jiné výrazové prostředky, které jsou typické pro bojovné chování, vidíme na lovící šelmě jen tehdy - a to ještě jen v náznacích -, když má před nějakou obranyschopnou kořistí značný strach.
Obzvláště sociálně žijící zvířata napadají společně šelmu, která je ohrožuje, kdekoli ji potkají. V angličtině se toto chování nazývá " mobbing " ; do naší hovorové řeči bychom to mohli přeložit jako " dorážení ". Stará myslivecká mluva má pro to jeden speciální výraz : vrány nebo jiní ptáci "tlučou" na výra , kočku nebo vůbec na nepřítele lovícího v noci, kterého přistihnou za denního světla. Avšak učedníky sv. Huberta bychom pohoršili, kdy bychom řekli, že stádo skotu "tlouklo" na jezevčíka, ačkoliv tyto případy lze skutečně spolu srovnávat.
U kavek spočívá nejdůležitější význam dorážení v tom, že vštípí nezkušeným mláďatům, jak vypadá nebezpečný nepřítel. Tato znalost jim totiž není vrozena. U ptáků je to ojedinělý případ předávání zkušeností tradicí!
Těžké husy kanadské dokonce lišku pronásledují v sevřeném šiku a nikdy jsem neviděl, že by se při tom šelma pokusila některého svého trapiče chytit. S ušima nazad sklopenýma a s vysloveně znechuceným výrazem v obličeji se dívá přes rameno na kejhající pochodující hejno a hus a pomalu - aby "neztratila tvář" - vyklidí pole.
Můj bratr strávil za 1. světové války příjemné odpoledne na vrbě v jižním Maďarsku, na kterou se vyšplhal i se svým skotským teriérem v podpaží. Obklíčila je totiž volně v lese se pasoucí polodivoká maďarská prasata a kruh postupně zmenšovala; vzhledem k obnaženým klektákům nebylo možno pochybovat o jejich úmyslech.
U mnoha ptáků a ryb se ve službách tohoto zvláštního jednání vyvinulo křiklavě pestré "aposématické" neboli výstražné zbarvení, které šelma může dobře rozpoznat a vybavit si tím nepříjemnou zkušenost, kterou udělala s příslušným druhem. Jedovatá, špatně chutnající nebo nějak jinak chráněná zvířata nejrůznějších pnbuzenských skupin připadla při "volbě" těchto varovných signálů překvapivě často na kombinaci červené, bílé a černé barvy.
třetí druh bojovného chování s H. Hedigerem nazýváme kritickou reakcí. Přirovnání "bojuje jako krysa zahnaná do rohu" se stalo běžně používaným symbolem zoufalého boje, ve kterém bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost. Toto je nejprudší forma bojovného jednání.
Ve stovkách loveckých historek se líčí, jak jsou velké šelmy v hustém úkrytu vysoce nebezpečné. Je to především proto, že tam je útěková vzdálenost obzvlášť malá; zvíře se cítí v bezpečí a počítá s tím, že člověk prodírající se houštím ho sám od sebe neuvidí, ani když ho mine v poměrně malé vzdálenosti. Překročí-li však přitom člověk bezděky kritickou vzdálenost zvířete, dochází rychle k tzv. loveckému neštěstí.
Nebezpečí, že v jedné části biotopu, který je k dispozici, příliš hustá populace jednoho živočišného druhu vyčerpá všechny zdroje potravy a bude pak trpět hladem, kdežto jiná část biotopu zůstane nevyužita, se zabrání nejjednodušeji tím, že se zvířata téhož druhu navzájem odpuzují. To je, stručně řečeno, nejdůležitějším úkolem vnitrodruhové agrese.
Jiné ryby si zase nedělají vůbec nic ze žahavých buněk láčkovců a spásají korálové polypy, hydroidní polypy a dokonce i velké silně žahavé mořské sasanky tak, jako kráva žere trávu. Ploskozubci mají dokonce kromě této imunity vůči jedu ještě silné nůžkovité kousací ústrojí a žerou trsy korálů doslovně se vším všudy. Když se člověk potápí v blízkosti pasoucího se hejna těchto nádherně pestrých ryb, slyší rachocení a chřupání, jako by tam pracovala malá drtička štěrku - což vlastně také odpovídá skutečnosti. Když taková ryba kálí, klesá ke dnu malý déšť bílého písku, a pozorovatel si s překvapením uvědomuje, že všechen ten sněhobílý korálový písek, který pokrývá veškeré mezery v korálovém lese, má zřejmě za sebou cestu zažívacím ústrojím nějakého ploskozubce.
Dodatečným pojištěním proti nepříjemnému setkání jsou pachové značky, které tato zvířata (kočky - ne hospodyňky) zanechávají v pravidelných vzdálenostech, kamkoli jdou a kdekoli se zrovna nacházejí. Tyto značky působí j ako spuštěný semafor na trati, který analogickým způsobem zabraňuje srážce dvou vlaků : kočka, která na své výpravě narazí na cizí kočičí značku, jejíž stáří může dobře určit, couvne nebo zvolí jinou cestu, je-li značka čerstvá, popřípadě klidně pokračuje v cestě, když je značka již několik hodin stará.
Bojová pohotovost zvířete je největší v místě, jež mu je nejdůvěrněji známé - právě ve středu revíru. Prahová hodnota podnětu, který vyvolává boj, je nejnižší tam, kde
se zvíře "cítí nejbezpečnější" , tj . kde je jeho agrese co nejméně potlačena útěkovým naladěním. [jk: Ve středu teritoria je zvíře nejútočnější, nejagresivnější.]
Křivka [jk Gradient] tohoto ubývání bojovnosti tedy není ve všech směrech prostoru stejně strmá : u ryb, které mají střed svého revíru skoro vždy na dně, je úbytek útočnosti nejsilnější na kolmici, a to jistě proto, že rybě hrozí obzvláštní nebezpečí právě shora. [JK: Kolmo nahoru nejvíce narůstá strach, tak tam raději neleze, drží se u dna.]
Směrem ke středu území roste útočný pud geometrickou řadou se zmenšováním vzdálenosti. Toto zvětšování agrese je tak velké, že vyrovnává všechny rozdíly ve velikosti a síle dospělých zvířat. [zvítězí ten kdo je blíže ke středu svého teritoria]
Nejdůležitějším úkolem vnitrodruhové agrese je stejnoměrné rozdělení zvířat téhož druhu v určitém biotopu.
JK: Agresivní vnitrodruhový boj samců o samice vede k výběru nejsilnějšího, co je pak výhodné pro mezidruhovou agresi .
[Soupeření samců vede k ] bizarním výtvorům, které pro druh jako takový nejsou vůbec výhodné. Takovým příkladem je třeba paroží jelenů, které se vyvinulo vysloveně jen kvůli bojům soků. Jedi nec, který je postrádá, nemá nejmenší vyhlídky, že po sobě zanechá potomstvo. Jinak - j ak známo - není paroží k ni čemu dobré. Proti nepřátelům se i samci parožnatých sudokopytníků brání j en kopyty předních nohou, nikdy však parožím. Ž e sobi používají rozšířených nadočnicových výsad k odhazování sněhu, je báchorka. Spíše chrání oči zvířete při určitém ritualizovaném způsobu chování, kdy samec parožím tluče do nízkého křoví.
Kdekoli se u samců setkáme s extrémními výtvory, jako jsou pestrá pera, bizarní tvary atd., je oprávněné podezření, že samci už spolu nebojují, nýbrž že poslední slovo při výběru manžela má samice a že samec se proti tomuto rozhodnutí nemůže "odvolat". Rajky, jespáci, kachny mandarinky a bažanti argusové jsou příklady takového jevu.
Samice arguse reaguje na dlouhé loketní letky kohouta, které jsou zdobeny velkými překrásnými skvrnami v podobě oka a které samec při toku roztahuje před očima své vyvolené. Tato pera jsou tak obrovská, že kohout může sotva létat, a čím jsou větší, tím více je slepice vzrušena. Počet potomstva, kterého kohout docílí v určitém období, je přímo úměrný délce jeho per.
U mnoha zvířat, u kterých se péčí o potomstvo zabývá pouze jedno pohlaví, je jen toto pohlaví sku tečně agresívní vůči příslušníkům vlastního druhu - anebo je přinejmenším nesrovnatelně agresívnější než pohlaví druhé. U koljušek je to sameček, u mnoha cichlidek samička. Také u kurů a vrubozobých ptáků, u nichž o potomstvo pečují jen sa mice, jsou samice daleko nesnášenlivější než samci - přirozeně s výjimkou soubojů soků. U lidí by to mělo být podobné.
Hodnostnímu zařazení také říkáme hodnostní žebříček. Spočívá zcela jednoduše v tom, že každý v téže společnosti žijící jedinec ví, který jedinec je silnější a který slabší než on sám, takže před silnějším může bez boje couvnout a od slabšího může očekávat, že se mu bez boje vyhne, kdykoliv mu přijde do cesty. Schjelderup-Ebbe, který první studoval tento jev hodnostního zařazení u kura domácího, mluví o "klovacím pořádku" , anglicky "pecking order"
U kavek - a také u mnoha jiných sociálně žijících ptáků - vede sociální hierarchie bezprostředně k ochraně slabších jedinců. Jelikož se každé individuum neustále snaží zlepšit své hodnostní zařazení, panuje mezi jedinci, kteří stojí bezprostředně nad sebou nebo pod sebou, neustále velké napětí, ba nepřátelství. Toto napětí je na druhé straně tím menší, čím jsou od sebe dvě zvířata v hodnostním žebříčku více vzdálena. Jelikož se ale hodnostně nejvyšší kavky - především samci - vždy vměšují do každého sporu dvou níže postavených jedinců, má tato od stupňovaná různost sociálního napětí žádoucí výsledek: výše postavená kavka zasahuje v boji vždy ve prospěch právě podlé hajícího jedince, zdánlivě podle rytířské zásady : "Silnější pomáhá slabšímu" .
Když se např. mladý pták lekne něj akého bezvýznamné ho podnětu, nevěnují ostatní - především starší - ptáci jeho projevům úleku skoro žádnou pozornost. Pochází-li však naproti tomu stejný poplašný signál od některého ze starých samců, dají se všechny kavky, které jej zpozorovaly, prudce na útěk. Je zajímavé, že kavkám není vrozena znalost nepřítele, nýbrž každý je dinec se ho naučí poznávat z chování zkušených starých ptáků. Proto je velmi důležité, že se "mínění" starších, hodnostně výše zařazených jedinců přikládá zvlášť velká "závažnost" .
S vývojovým stupněm druhu stoupá všeobecně i význam úlohy, jakou hraje individuální zkušenost a učení, zatímco vrozené chování sice neztrácí na důležitosti, ale redukuje se na jednoduché prvky. S těmito všeobecnými pokroky vývoje se zvětšuje i význam zkušeného starého zvířete, ba můžeme přímo říci, že sociální soužití u nejchytřej ších savců tím dostalo pro udržení druhu novou úlohu, která umožňuje individuálně získané informace předávat dál tradicí.
Tím se stala důležitou i dlouhověkost zvířete, která sahá daleko za období schopnosti rozmnožování. Jak víme od Frasera Darlinga a Margarety Altmannové, vede stádo u malých druhů parožnatých sudokopytníků vždy prastará dáma, kterou její mateřské povinnosti už dávno neodvádějí od jejích závazků sociálních.
Yerkesovi spolupracovníci již před dlouhým časem zjistili neobyčejně zajímavou, ba vzrušující skutečnost, že šimpanzi, kteří jsou známí svou schopností učit se na základě na- podobování, zásadně napodobují jen výše postavené příslušníky druhu. Jeden šimpanz s nižším společenským zařazením byl pokusně izolován od skupiny a naučil se několika skutečně komplikovanými manipulacemi získávat banány z přístroje, který byl pro to speciálně zkonstruován. Když bylo toto zvíře i s přístrojem přemístěno zpět ke skupině, pokoušela se mu sice výše postavená zvířata banány, které získal, vzít, žádné z nich ale nepřišlo na myšlenku dívat se, jak přehlížený jedinec pracuje, a něčemu se od něho naučit. Pak stejným způsobem izolovali a naučili obsluhovat aparát zvíře nejvýše postavené. Když se vrátilo zpět do společenství, pozorovali ho ostatní členové plni zájmu a okamžitě napodobovali to, čemu se naučil.
S. L. Washburn a Irven de Vore pozorovali u volně žijících paviánů, že tlupu nevede jedno zvíře, nýbrž celé "grémium" prastarých samců, kteří si svou převahu nad mladšími a tělesně daleko silnějšími členy tlupy udržovali tím, že spolu pevně drželi v dobrém i zlém a takto sjednoceni byli silnější než kterýkoli osamocený mladý samec. V konkrétním případě byl jeden ze tří senátorů takřka bezzubým starcem a druzí dva už také nebyli v květu svých let. Když se tlupa jednou dostala do nebezpečí - v nekrytém terénu vběhla lvovi přímo do náruče, či lépe řečeno do chřtánu -, zvířata se zarazila a mladí silní samci utvořili obranný kruh kolem slabších jedinců. Stařec ale šel sám kupředu a obezřele se zhostil nebezpečné úlohy zjistit stanoviště lva. Aniž jím byl sám spatřen, vrátil se k tlupě a odvedl ji širokým obloukem kolem lva do bezpečí stromového porostu. Všechna zvířata ho sledovala se slepou poslušností a nikdo nepochyboval o jeho autoritě.
Freud si může činit nárok na věhlas, že první poznal specifičnost agrese a ukázal, že nedostatek sociálních kontaktů - především ztráta lásky - patří k faktorům, které útočné jednání silně podporují. Nesprávný důsledek z této jinak správné představy, který odvodili mnozí američtí pedagogové, spočíval v domněnce, že z dětí by vyrostli méně neurotičtí, vnějšímu prostředí lépe přizpůsobení a především méně agresívní lidé, kdyby byly odmalička ušetřeny každého zklamání (frustrace) a kdyby se jim vždy a ve všem ustoupilo. Jedna americká výchovná metoda řídící se touto zásadou jenom ukázala, že agresívní pud, stejně jako mnoho jiných pudů, vyvěrá "spontánně" z nitra člověka. Tímto způsobem vznikl velký počet nesnesitelně drzých dětí, které byly všechno jiné než neagresívní. Tragická stránka této tragikomické záležitosti však následovala, když tyto děti odrostly rodině a pojednou se místo se svými zotročenými rodiči střetly s nemilosrdným veřej ným míněním, jako např. při vstupu do koleje. Američtí psychoanalytikové mne ujistili, že pod tlakem velmi tvrdě vynucovaného sociálního zařazení se velmi mnoho takto vychovaných mladých lidí stalo silně neurotickými. Zmíněná výchovná metoda zřejmě dosud zcela nevymřela, neboť ještě loni mě prosil jeden vysoce vážený americký kolega, který pracoval jako host v našem ústavu, aby směl zůstat o tři týdny déle ; důvodem nebyly vůbec nějaké další vědecké záměry ; uvedl prostě a bez dalšího komentáře okolnost, že u jeho paní je na návštěvě její sestra, jejíž tři chlapci jsou "non-frustration children" .
Etologií se v širším slova smyslu zabýval především Wallace Craig, který učinil spontánnost instinktů předmětem vědeckého bádání. Již před ním to byl William McDougall, který postavil proti Descartovu heslu "Animal non agit, agitur", jež americká psychologická škola vepsala na štít tzv. behavioristům, svou daleko správnější bojovou výzvu : "The healthy animal is up
Craig konal série pokusů se samci hrdliček, které postupně izoloval na stále delší dobu od samic, a experimentálně zkoušel, které objekty jsou ještě schopné tok holuba vyvolat. Několik málo dnů po zmizení samice vlastního druhu byl samec ochoten tokat před bílou domácí holubicí, kterou předtím naprosto ignoroval. O několik dnů později se uvolil předvádět své poklony a vrkání před vycpaným holubem, ještě později před zmuchlaným šátkem a konečně - po týdnech samoty - zaměřoval své tokové pohyby do rohu prázdné klece, kde alespoň sbíhající se rovné hrany poskytovaly jakýsi záchytný optický bod. Přeloženo do řeči fyziologie, naznačují tato pozorování, že při delší nečinnosti nějakého pudového jednání - v popsaném případě toku - klesá prahová hodnota vyvolávacích podnětů . To je tak všeobecně rozšířený a zákonitý jev, že se ho již dávno zmocnila lidová moudrost, která ho vyjádřila prostým příslovím : " V nouzi čert i mouchy lapá. " Goethe vyjádřil analogickou zákonitost výrokem Mefista : "S tou šťávou v těle každou ženu budeš mít brzy za Helenu." A jsi-li hrdlička, pak ji budeš vidět i ve staré prachovce nebo v prázdném rohu svého vězení!
U cichlid chovaných v zajetí, jejichž doslova fantasticky zajímavým rodinným životem se ještě budeme muset velice podrobně zabývat, může "nahromadění" agrese, jež by se v přirozených životních podmínkách odreagovala na nepřátelském sousedovi, neobyčejně lehce vést k zabití partnera v páru. Skoro každý akvarista, který se zabývá chovem těchto zvláštních ryb, se dopustil jedné skoro nevyhnutelné chyby : umístil do velkého akvária určitý počet mladých ryb jednoho druhu, aby jim umožnil spárovat se nenuceným a přirozeným způsobem. Tento kýžený úspěch se také dostavil a nyní je v nádrži - která je již stejně pro tolik vzrostlých ryb poněkud malá - jeden zamilovaný pár, hýřící nádhernými barvami, který se v naprosté svornosti snaží vyhnat ostatní sourozence ze svého revíru. Jelikož však nešťastníci nemohou z akvária nikudy uniknout, postávají bojácně a s potrhanými ploutvemi v rozích těsně pod hladinou, pokud nejsou ze svých úkrytů vyplašeni a v divokém úprku štváni celou nádrží. Jako humánní chovatelé zvířat cítíme nyní soucit jak s pronásledovanými, tak i s párem, který se mezitím možná už i vytřel a trápí se s péčí o potomstvo. Vylovíme tedy co nejrychleji přespočetné ryby a zajistíme tím páru výhradní vlastnictví celého akvária. Pak usoudíme, že jsme své povinnosti učinili zadost - a pravděpodobně právě proto na tuto nádrž a její živý obsah po několik příštích dnů zvlášť nedohlížíme. Za několik dní však s údivem a zděšením zjistíme, že se ve vodě vznáší mrtvé potrhané tělo samičky, kdežto po jikrách a mláďatech není ani stopy. Této smutné příhodě, ke které dochází s předvídatelnou pravi. delností zvláště u východoindického skvrnivce žlutého a cichlidy brazilské, můžeme zabránit velice jednoduchým způsobem. Buď v nádrži ponecháme navíc ještě jakýsi "hromosvod" - tj . jednu rybu téhož druhu -, nebo humánnějším způsobem zvolíme už napřed nádrž dostatečně velkou pro dva páry a tu pak rozdělíme skleněnou stěnou ve dvě poloviny. Do každé z nich umístíme jeden pár. Tak si každá ryba může vylít svůj zdravý hněv na sousedovi stej ného pohlaví - můžeme skoro neustále pozorovat, jak samice útočí na samici a samec na samce - a nikdo z manželů ani nepomyslí na to, aby zaútočil na svého vlastního druha. Zní to jako vtip, ale při tomto osvědčeném uspořádání našich chovných nádrží s cichlidami jsme byli často upozorněni na zařasení, a tím i na neprůhlednost dělicích stěn právě tím, že jsme si všimli, jak samec začíná být hrubý na svou manželku. Když byla potom stěna, která oddělovala oba "byty", opět vyčištěna, došlo okamžitě k zběsilému, ale z nutnosti neškodnému poprasku se sousedy a "nedýchatelná atmosféra" uvnitř obou revírů byla opět vyčištěna.
"Nahromadění" nějakého instinktivního jednání, které vznikne při delší nepřítomnosti vyvolávacího podnětu, nemá však za následek jen právě popsané zvětšení reakční pohotovosti. Tento proces působí daleko hlouběji a způsobuje utrpení celému organismu. Každé pravé instinktivní jednání, jemuž je odepřena příležitost se odreagovat, v podstatě uvádí zvíře jako celek do neklidu a nutí je hledat vyvolávací podněty, které by toto jednání podnítily. Toto hledání, které spočívá v nejjednodušších případech v bezcílném pobíhání, poletování nebo plavání a které ve složitějších případech může zahrnovat i všechny druhy chování na základě učení a chápání, Craig označuje jako apetenční chování apetence.
Takzvaná polární psychóza , které se také říká " expediční šílenství " , postihuje především menší skupiny mužů, kteří jsou v takovýchto situacích odkázáni naprosto sami na sebe a jimž je tak zabráněno střetnout se s cizími jedinci, kteří nepatří k přátelskému okruhu. Z toho, co jsme řekli, je hned jasné, že nahromadění agrese se stává tím nebezpečnějším, čím lépe se členové příslušné skupiny navzájem znají, rozumějí si a mají se rádi. V takové situaci - jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti - podléhají všechny podněty, jež vyvolávají agresi a vnitrodruhové bojovné chování, extrémnímu snížení svých prahových hodnot. Subjektivně se to projevuje tím, že člověk reaguje na malé bezvýznamné projevy svých nejlepších přátel - na to, jak si odkašlávají nebo smrkají - s takovou intenzitou, jako kdyby právě dostal facku od opilého hrubce. Pochopení fyziologické zákonitosti tohoto pochopitelně nanejvýš trýznivého fenoménu zabrání sice vraždě přítele, nepřispěje však vůbec ke zmírnění trýzně. Chápe-li postižený svou situaci, najde konečně východisko: spočívá v tom, že se tiše vyplíží ze stanice (stanu nebo iglú) a roztříská na kusy nějaký nepříliš drahý, ale pokud možná velký rámus dělající předmět. Trochu to pomůže. V odborné řeči fyziologie chování se tomuto jednání říká přeorientované nebo nověorientované chování - redirected activity podle Tinbergena. Ještě uslyšíme, že právě tohoto východiska se v přírodě velmi často užívá, aby se zabránilo škodlivému působení agrese. - Avšak postižený, který tuto situaci nechápe, svého přítele zabije - to se už mnohokrát stalo!
Jako u mnoha ptáků s podobným rodinným životem jsou i u kachen samice sice menší, avšak neméně agresívní než samci. Při střetnutí dvou párů proto často dochází k tomu, že kachna se dá strhnout hněvem, vyjede proti nepřátelskému páru přtliš daleko, dostane "strach z vlastní odvahy", obrátí se a spěchá nazpátek pod ochranu silného manžela. Když k němu dorazí, cítí v sobě vzrůstat novou odvahu a počne znovu hrozit nepřátelskému sousedovi, aniž se však přitom ještě jednou vzdálí z bezpečné blízkosti svého kačera.
Útočí jako každý pták téhož druhu s nataženým krkem a hlavou při zemi na protivníka a hned nato běží se zvednutou hlavou zpět k manželovi. Při útěku často oběhne kačera v půlkruhu, takže když začne opět hrozit, stojí zase vedle manžela a s hlavou směřující proti nepřátelskému páru se pak uklidní .
Krůta musí být oprávněně tím agresívnější, čím se nebezpečí nachází blíže středu jejího světa, tj . jejího hnízda. Pouze krůťatům, která se líhnou právě v tomto ohnisku její agrese, nesmí nic udělat ! Moji spolupracovníci Wolfgang a Margret Schleidtovi zjistili, že tato zábrana je vyvolávána výhradně akusticky . Zkoumali reakce krocanů na jiné akustické podněty a za tím účelem zbavili určitý počet ptáků sluchu operativním zásahem ve vnitřním uchu. Jelikož je možno tento zásah provádět pouze na čerstvě vyhblých krůťatech a v tomto období se ještě nedá jejich pohlaví s jistotou rozeznat, nacházelo se mezi hluchými ptáky nechtěně také několik samic. Poněvadž se k ničemu jinému nehodily, byly použity ke studiu reakcí matky na mláďata a naopak, které hrají tak podstatnou úlohu ve vztahu mezi nimi. Víme např. , že husy velké krátce po vylíhnutí pokládají za svou matku ten objekt, který odpovídá na jejich "hlásek opuštěnosti" . Schleidtovi chtěli nechat čerstvě vylíhlá krůťata volit mezi krůtou, která dokonale slyšela a odpovídala na jejich pípání správně, a mezi hluchou samicí, od které se dalo očekávat, že hlas, kterým láká mláďata, bude vydávat zcela náhodně, bez ohledu na pípání krůťat. Jako často při studiu chování dokázal i tento experiment něco, co nikdo nečekal, ale co bylo daleko zajímavější než předpokládaný výsledek. Hluché krůty zahnízdily docela normálně. I jejich předcházející sociální a sexuální chování odpovídalo naprosto normálu. Když se ale jejich krůťata líhla, ukázalo se, že mateřské chování pokusných zvířat je velmi dramatickým způsobem narušeno: všechny hluché krůty svá mláďata hned po vyklubání uklovaly! Ukážeme-li hluché krůtě, která si odseděla normální inkubační dobu na umělých vejcích, a proto by měla být připravena k přijetí mláďat, jednodenní krůtě, nereaguje na ně vůbec mateřským chováním ani vábením. Přiblíží-li se mládě již na metrovou vzdálenost, načepýří samice v obraně peří, zlobně syčí, a jakmile jí přijde krůtě na dosah zobáku, klove po něm tak ostře a tvrdě, jak jen může. Nechceme-li předpokládat, že je krůta narušena nejen sluchově, ale i po jiných stránkách, připouští toto jednání jen jediný výklad : krůta nemá vrozenu nejmenší představu o tom, jak má její budoucí mládě vypadat. Klove po všem, co se pohybuje v blízkosti hnízda a není natolik velké, aby útočnost samice byla přehlušena její útěkovou reakcí. Jedině hlas pípajících krůťat vyvolává vrozené mateřské jednání a utlumí agresi.
Každá nezkušená, tj . poprvé hnízdící krůta útočí na všechny předměty, které se pohybují v blízkosti jejího hnízda a jejichž ve-likost se - zhruba řečeno - pohybuje mezi velikostí rejska a kočky. Takový pták nemá "vrozenou" představu nepřítele, kterého má pronásledovat. Neklove po bezhlesně nabídnutém syslu nebo zlatém křečkovi prudčeji než po vycpaném krůtěti ; na druhé straně je okamžitě ochotna chovat se k oběma prvým ma-teřsky, když se pomocí ampliónku a magnetofonového pásku s hlasem krůtěte "prokáží" jako krůtě. Je působivým zážitkem pozorovat, j ak taková krůta, která právě vztekle klovla po bezhlesně se blížícím krůtěti, vydává mateřské vábení, čepýří se a ochotně nechává pípající vycpaninu tchoře - podvržené dítě v pravém slova smyslu - "vlézt" pod své tělo.
Snad nejvalidnější profil Dunbarové je profil
koronárního pacienta
. Takový pacient je obvykle konzistentně snaživým člověkem velké kontroly a vytrvalosti, zaměřený na úspěch a výkon. Je to dlouhodobý plánovač: často vypadá distingovaně. Projevuje vysoký stupeň toho, co Freud nazýval “principem reality“, schopnost odsouvat a podřizovat akce dlouhodobým cílům. Dunbarová působivě klade do kontrastu tyto pacienty s
Termíny jako “melancholie“ odhalují intuitivní poznání častosti depresivních rysů mezi trpícími poruchou žlučníku (melas – černý, chole-žluč)
U jedné 28leté ženy s
Prase divoké (Sus strofa) - tzv. zvěř černá - žilo až do druhé světové války u nás pouze v oborách. Během válečných událostí se dostalo do volné přírody a silně se rozmnožilo. Po většinu roku se sdružuje do početných tlu. Staří kňouři žijí osaměle, jsou všežraví, kromě rostlinné potravy loví také drobné živočichy.
Sicur se habet centumpeda ficta ad rei imaginem, ita se habet centumpeda vera ad rem ipsam.
Jak se má měřítko zdánlivé k představované věci, tak se má skutečné měřítko k věci samé.
Centumpeda = 100 stop
(a-b)/a, kde ab jsou průměry velké a malé poloosy. 1:300, přesněji 1:297.
Dědina znamenala původně majetek dědů neb statek po dědovi zděděný a měřila v různých krajích jinak.
Císař Rudolf UU. nařizuje důchodnímu království českého, aby Šimonu Podolskému z Podolí byl vyplacen plat 10 tolarů ročně a za každý den cesty a měření venku jeden zlatý. V Podolském pak vyrostl pak dokonalý měřič, který se horlivě staral o pevné určení měr zemských.
Aby si každý pražský měšťan mohl přeměřit svoji míru, byl na několika místech zazděn železný loket. Jeden z nich uvidíte na věži Novoměstské radnice. Měří 0,591 m, čili 60cm.
Doslova geodézie = dělení půdy, země
Souřadnice jsou dané gravitací dvojmo:
Tížnice - svislice daná volným pádem
Hladina - vodorovná plocha
Třetí souřadnici definuje východ a západ Slunce, popř. sever, jih
Vyměřoval kdysi na podzim u jedné obce inženýr osu nové železniční trati. Mnoho práce to dalo, než byly zatlučeny všechny potřebné kolíky, které udávaly osu koleje, než byly pěkně očíslovány a označeny. Pak zapadla krajina sněhem. A když se na jaře objevil inženýr znovu v obci, aby pokračoval v práci, šel se nejdříve podívat na kolíky, loňského podzimu pracně osazené. Marně je hledal, vyptával se, až přiběhl ochotný strážník, který na podzim měřil s inženýrem, a ptal se přátelsky a dobrosrdečně: "Tak voni hledají ty kulíky, pane inžinýr, že ano? To vědí, že je na mne spolehnutí a že když mi na podzim řekli, abych dal na kulíky pozor, tak je nenechám rozkrást. Vždyť ty lidi nemají ani ponětí o tom, co to dá za práci vykulíkovat takovou kolej. Tak jsem ty kulíky pěkně vytahal a mám je uložený doma v kůlně. A teď si jen řeknou, kam je mám zase zatlouct, a za den bude všecko v pořádku."
astronom profesor Dr. Nušl pozoroval a měřil vzdudí Rožumberského rybníku
Změří se poledníkový oblouk S - kus poledníku, tzn. hezký rovný úsek ve směru sever - jih. Změří se rozdíl v úhlech stínu třeba v poledne při slunovratu či rovnodennosti, tzn. středový úhel poledníkového oblouku - delta fi. Pak se to počítá úměrou:
(Obvod/oblouk_S)=(360°/delta_fi)
Obvod Zeměkoule=(360.S/delta_fi)
Poloměr Zeměkoule=(oblouk_S/delta_fi)
Vše vyplývá ze vzorce: O=2.Pi.r, kde 2Pi je 360°
1Kr 7,23
Udělal moře slité, desíti loket od jednoho kraje k druhému, okrouhlé vůkol - a okolek jeho třiceti loket vůkol.
Jakub Menšík z Menštejna byl právník a místosudí království českéhov 16. století: "Však žádný sám o své újmě mezníku sázeti nebo znamení mezního vysekávati nemá, než snesouce se oba sousedé, mají oba přítomni toho býti, takové mezníky saditi a znamení vysekávati a dělati dáti mají, jinak z toho pochází hadruňky a nesnáze, i na budoucí časy nevole."
Na konci 18. století se usnesl konvent francouzské republiky vzíti za základ délku vteřinového kyvadla pařížské hvězdárny, ale komise pařízské Akademie věd to nedoporučovala a přijala návrh prince de Talleyranda na unifikaci měr. Za délkovou jednotuku byla navržena destimiliǒnta část zemského čtvrtkruhu.
Míra byla nazvána metr podle řeckého slova "metrein", značícího "měřiti".
Dne 10.prosince 1799 byl zaveden ve Francii metr jako nová zákonná délková míra a tím zrušen alespo%n v této zemi zmatek starých sáhových měr.
Aragovy osudy po dobu měřických prací byly pestré. Práce vyžadovala již sama o sobě velmi otužilých a statečných lidí. Útrapy byla však ještě zvyšovány politickými poměry. Vtrhnutím Francouzů do Španělska v roce 1808 se stala situace Aragova hrozivou. Španělští obyvatelé považovali měřiče za přestrojeného francouzského vyzvědače, který dává s vysokých kopců francouzským vojskům španělských břehů signály. Nakonec nezbylo Aragovi nic jiného než prchnouti v přestrojení, když po odplutí francouzského vojska do Toulonu v květnu 1808 zůstal bez jakékoli opory. Do Francie se však nemohl dostati a nechal se proto raději uvěznit v Belvederském zámku, jen aby byl jist životem před davem. Za měsíc potom prchl z vězení a lodí se dostal do Alžíru. Tam se ujal Araga francouzský konsul, vybavil ho nepravým pasem jako kočujícího obchodníka ze Svechatu a nařídil jeho přeplavbu lodí do Marseille. Po třech dnech platby se loď blížila již k cíli a v Golf du Lyon, když byla zastavena několika výstřely loupežné španělské lodi. Posádka a všichni cestující byli zajati a uvězněni na pevnosti Rosas. Teprve když Francouzové dobývali jednotlivé španělské pevnosti, propustili Španělé ze strachu zajatce a posílali je do Francie. Jedna taková výprava odvezla i zajatce rosaské, mezi nimiž byl i Arago. V bouži však loď zbloudila, a tak se po všech útrapách plaveb a zajetí ocitl Arago místo v Marseille opět na alžírském pobřezí. Tři týdny putoval pěšky, než se dostal do Alžíru, a teprve v roce 1809 mohl odplout do Francie, kde byl již považován za mrtvého. Byl však odměněn za svoj zásluhy o vědu: ještě téhož roku byl jmenován profesorem polytechniky pro obor vyšší geodesie.
Základem anglické délkové míry je yard, zvolený prý za délkovou míru v roce 1111 králem Jindřichem I., jako délka králova ramene.
Různé dobytčí příměry pro označení člověka, který nás štve, nejsou v jazyce odedávna. Mají kořeny v měšťanské společnosti 19. století, která ohrnovala nos nad venkovem. Zatímco dnes jsou nadávky jako „vůl“ nebo „kráva“ běžné, před několika stovkami let to neexistovalo, protože dobytek měli lidé svým způsobem v úctě. Zato se nadávalo výrazy, které už dnes nadávkami nejsou, například výrazem „šelma“. Nebo „chlap“, což bylo označení neurozeného venkovského člověka, my bychom dnes řekli třeba „balík“. Nyní je označení „chlap“ spíš poklona – znamená to „silný udatný muž“.
Hrotek - nářeční označení pro psí misku
Čvančary - velká prsa jako má herečka Čvančarová
čapnout - sednout (hanácky)
škraňa - tváře zevnitř (hanácky)
Hulit kýble - kouřit marihuanu skrz vodu v PET láhvi
sranda - odvozeno od jadrného výrazu pro vyměšování
jednak, druhak - nespisovné. Jedině spisovné je spojení „jednak – jednak“
šumafuk - 1. republika, francouzsky „Je m ́en fous“ znamená „je mi to jedno“
tiramisu - italsky „vytáhni mě!“ nebo „zvedni mě!“ či volněji „povzbuď mě!“. Základem slova tiramisu je rozkazovací způsob od slovesa „tirare su“, do kterého je vložen tvar zájmena první osoby „mi“. Byl to moučník, který se dříve podával po porodu a měl unavené rodičce rychle dodat živiny a energii. Obsahuje totiž kromě piškotů i kávu, mandlový likér a tučný sýr mascarpone.
vzít roha - z maďarštiny - rohan = utíkat nebo běžet. Rozkazovací způsob rohanj.
Maďarština má 18 pádů.
csütörtök (čtvrtek), szerda (středa), asztal (stůl), kulcs (klíč) - maďarská slova ze slovanských
Chleba pochází z germánského slova hlaiba, podobně germánské je chvíle, lék
centrem původních Slovanů byla zřejmě dnešní Ukrajina, na západ od nich byly germánské kmeny
naši předkové přišli na začátku 6. století na území, které obýváme teď (před
příchodem Slovanů tady čtyři století pobývali Germáni, před nimi ještě déle Keltové
Jediné správné tvary „bychom“ a „byste“ jsou pozůstatkem tzv. aoristu
(jednoduchého minulého času), který do 14. století čeština měla.
Jídelní lístek nám často nabízí smažený sýr „s hranolkami“, ač je
podstatné jméno hranolek mužského neživotného rodu, nikoli ženského.
Viděl jsem film s titulky.“ Nikoli „s titulkami“. Anebo fotografie s popisky, nikoli „s popiskami“.
„standardní“ od slova „standard“, nikoli „standarta“ (prapor).
Výraz „bizarní“ z francouzského slova „bizarre“. Proto neobsahuje písmeno „d“
TCHYNĚ. Jedině s krátkým „y“, nikoliv „tchýně“. Příponu „-yně“ mají i jiná podstatná
jména ženského rodu odvozená od slov mužského rodu: bohyně, žákyně, obryně.
VIZ je bez tečky. Slovo „viz“ není zkratka, proto se za ním tečka nepíše, viz vizte.
Slovo „výjimka“ často můžeme vidět napsané špatně jako „vyjímka“. Bylo
vytvořeno podobně jako slova „výšivka“ od vyšívat či „výhybka“ od vyhýbat. Chyba
vzniká proto, že častější je v češtině předpona „vy“ než „vý“.
ZHLÉDNOUT x SHLÉDNOUT. „Shlédnout film“ lze jedině z žebříku
ŽEHLICÍ (PRKNO). Patří mezi přídavná jména účelová, tedy ta, která vyjadřují,
k čemu daná věc slouží, podobně jako holicí strojek nebo balicí papír. Píší se s krátkým „i“ před příponou „cí“ – „žehlicí“. „Žehlící“ je v tomto případě špatně. Dlouhé „í“ před příponou „cí“ totiž vyjadřuje přídavná jména dějová, tedy ta, která nám říkají, co kdo právě dělá. V jedné větě se ale můžou potkat obě: „Hasící dobrovolník měl porouchaný hasicí přístroj.“
PROTEŽOVAT. Nikoliv „protěžovat“. Slovo pochází z francouzského protégé (chráněnec), souvisí tedy se slovem „protekce“, nikoli
s rostlinou protěží, ani s tíhou nebo těžkostí.
raný salát, raný středověk. Naopak „ranný“ je přídavné jméno vytvořené od slova
„rána“ – např. šestiranný kolt. Některá slova se musíme prostě naučit. Je vápenný, ale dceřiný, plátěný nebo dřevěný.
TAMĚJŠÍ. Knižní výraz pro slovo „tamní“. Je ovšem odvozený od slova „tam“, proto se nepíše „tamnější“.
HOLT x HOLD. hovorově „zkrátka“ (inu), je holt s „t“.
Vzdát hold (vyjádřit poklonu) „podpatky „pod patou“. Ale je „podpaž-
dí“ i „podpaží“.
TEMATICKÝ. od slova „téma“, ale píše se s krátkou samohláskou. „scénář“, ale
„scenárista“
ZDALI a NEBOLI. Píší se jen dohromady, nikoli s pomlčkou. Výraz „-li“ lze připojit jen
ke slovesům: bude-li, půjde-li...
Výraz „dvěmi“
používají lidé v touze po korektnosti, ale je to špatně. I párové orgány jako nohy, ruce, oči mají v 7. pádě tvar na „-ma“ („Mezi čtyřma očima“). Ale pozor! Židle s „třemi nohami“. Ondřej Bláha: „Ve chvíli, kdy jde jasně o živého tvora, má se použít duálový tvar. Tedy leze tu i pavouk s osmi nohama.“
ZAPOMNĚL x ROZUMĚL. První slovo je prostě výjimka. I když si řeknete pomůcku
„zapomíná“, píše se stejně „mně“, podobně jako ve slově „pomněnka“. Je dobré si je
zapamatovat jako vyjmenovaná slova.
SCESTNÝ. To slovo znamená „nesprávný“. Někdy máme tendenci psát „zcestný“, jako
že někdo sestoupil z cesty, ale to je chyba. Pomůckou nám může být příbuzné podstatné jméno „scestí“ (špatná životní cesta). (JK: Asi stará předložka s - zhora dolu.)
ZTUHLÝ a STRNULÝ. V prvním případě se uplatňuje pravidlo, že pokud se jedná o změnu stavu, píšeme „z“. Ale v druhém případě to neplatí... Ondřej Bláha: „V češtině je řada nepravidelností. Třeba i slovo ředitel, protože najednou toto slovo spíš odkazuje ke slovesu ředit, nikoli řídit.
VYMÍTAT x VYMÝTIT. První výraz je odvozený od slovesa „vymést“, nikoli tedy od vyjmenovaného slova „mýtina“ – proto se píše s měkkým „i“. Druhé sloveso je synonymem pro „odstranit“.
namyšlený místo zpupný.
výdobytek, horkotěžko, protiřečit si, rozlučka.
předložková vazba „na čele pelotonu“ místo češtějšího „v čele pe-
lotonu“
Dratev je šicím materiálem pro obuvníky. Vyráběli si ji ševci svépomocně z konopné nitě, která se na konci rozpletla na jednotlivá vlákna, která se nožem seřízla do ztracena, mezi něž se vložila pro zpevnění prasečí štětina. Poté se třením v dlani o koleno dratev opět stočila a celá se důkladně nasmolila. Byla natolik ostrá a pevná, že se s ní dalo šít jako s jehlou.
Obuvnická pomůcka sloužící k hlazení kůže. Fidlovačku tvoří dřevěný obvykle pro úchop rukou probraný hranolek s hladkým různě profilovaným zakončením na obou koncích umožňujících vyhlazovat různé hrany, žlábky, rýhy apod. Fidlovačky se používají od středověku až dodnes. Fidlovačka dala název ševcovské slavnosti v Praze a následně divadelní hře J. K. Tyla, v níž poprvé zazněla česká národní hymna.
Mlátek je velké těžké kladivo, kterým ženou kameníci do tvrdého materiálu dláta. Mlátek tvoří dřevěná násada a hlavice s otvorem pro násadu. Hlavice má mírně čočkovitý tvar, tj. u násady je nejširší a k čelům se mírně zužuje. Plosky jsou čtvercové s otupenými hranami a s mírným důlkem uprostřed, aby se dláto nesmekalo. Předchůdcem mlátku pravěké kamenné a dřevěné paličky. Kovové mlátky se používají od počátku opracovávání kamene dláty, tj. od raného středověku a používají se při ruční práci dodnes.
kopyto je pomůcka (model nohy) používaná k upevnění boty v procesu výroby. Kopyto je tvořenou masivním dřevem opracovaným do hrubého tvaru nohy. Pokročilejší versí jednodílného kopyta je kopyto dvoudílné, přeříznuté v nártu, které umožnilo obě části od sebe podle potřeby oddálit. Tvar kopyta bylo možné korigovat drobnými koženými příložkami – alcnami, aby co nejvěrněji kopyto kopírovalo tvar zákazníkovy nohy. Kopyta z 20. století jsou často již kovová a oba díly jsou spojeny regulačním „šroubem“ umožňujícím plynulou regulaci vzdálenosti obou částí. Druhotně se kopyta užívají k napínání promočené obuvi, aby se nesrazila.
prohnuté prkno tvořící stěnu sudu či obdobné nádoby
Krokvice je tesařská pomůcka užívaná ke stanovení vodorovné roviny. Krokvici tvoří dřevěný, od 19. století i ocelový pravoúhlý rovnoramenný trojúhelník, k jehož vrcholu s pravým úhlem je upevněna olovnice skládající se z provázku a ocelového závaží. Provázek olovnice je nutné srovnat s ryskou na střední příčce (výšce) trojúhelníka a přepona trojúhelníků, často prodloužená, pak slouží k určení vodoroviny. Krokvice byla na našem území od raného středověku do vynálezu vodováhy v 17. století jedinou pomůckou ke stanovení vodoroviny. Později ji začala nahrazovat vodováha krokvice a po zavedení vodováhy s jedinou bublinou ve 20. letech 20. století se již krokvice postupně přestaly používat. Krokvice patří jako tesařský nástroj k základním symbolům svobodného zednářství.
Krejčovskou křídu používají krejčí nakreslení střihů na látku. Krejčovská křída je mastek v podobě tenké obdélníkové malé destičky, původně pouze přírodní bílé barvy, nyní i v řadě dalších barev i jako křída, která sama vysublimuje. V druhé polovině 20. století křídu doplňují krejčovské fixy. Krejčovská křída se začala používat s rozvojem složitosti oděvů v období vrcholného středověku a používá se dodnes. Krejčovská křída – mineralogicky mastek – se v ČR dobývala v Sobotíně v Hrubém Jeseníku a dovážela se ze Slovenské Kokavy a Hnuště.
Motovidlo je zařízení na převíjení a měření upředené příze. Mělo přesně stanovený rozměr a bylo pravidelně cejchováno. Motovidlo je celé zhotoveno ze dřeva. Motovidlo tvoří hůlka, na níž jsou na obou koncích načepovány kratší mírně obloukovité hůlky (v úhlu 90°), na něž se otáčením motovidla navinuje příze.
Objem 1 l.
Pomůcka obuvníka, jejíž pomocí si přidržoval rozdělané dílo. Tvořil ho pruh kůže, který přehodil přes rozpracované dílo ležící na kolenou, jehož konce na zemi přišlápl a tím botu přitáhl, aby se mu dobře pracovalo.
Až do poloviny 19. století se špendlíky vyráběly ručně z drátu, který se přibrousil do špičky a na opačný konec se navinul jeden, dva závity jemného drátku, který se rozpěchoval. Špendlíky jsou sice prokázány již od 6. století, ale tehdy sloužily k připevnění části oděvů a nikoliv jako pomůcka k dočasnému spojení sešívaných látek. To lze předpokládat až v době masivního nástupu používání špendlíků od 14. století. Řada krejčovských prací byla prováděna bez špendlení a to především nastehováním. Hromadné používání špendlíků jako krejčovské pomůcky je spojeno až s průmyslovou revolucí 19. století.
Za předpokladu, že nehrozí nejmenší nebezpečí vyzrazení zpovědního tajemství, a to ani nepřímé, pak:
Užití vědomostí, které není k tíži kajícníka, je dovoleno. Např. na základě vyznání se zpovědník může modlit za kajícníka, chovat se k němu vlídněji, krotit svou přísnost atd.
Užití k tíži kajícníka je zakázáno can. 984, § 1. [Rozdíl od profesní mlčenlivosti - tam je oznamovací povinnost.] Nikdy nemá být ani řádně získané dovolení kajícníka zpovědníkovi o mluvit obsahu zpovedi využito pro napomenutí spolupachatele. [JK: partnerská a sexuální morálka. "Vím" ze zpovědi, že muž ženu bije. On se z toho nezpovídá. Nesmím ho napomenout.]
V rámci zpovědi může mluvit o hříších, z kterých se kajícník zpovídal v některé z minulých zpovědí.
Mluvit o nich mimo zpověď je zakázáno, není to však prozrazení zpovědního tajemství, děje-li se to mezi čtyřma očima. [JK. musí se mimo zpověď chovat, jako kdyby je penitent nikdy neřekl.]
Když kajícník začne sám o svých hříších mluvit, dává tím zpovědníkovi dovolení o nich také mluvit, ale jen o tom, o čem kajícník sám mluví.
Předmět zpovědního tajemství tvoří všechny hříchy, těžké i lehké, veřejné, tajné, minulé, budoucí, které má kajícník v úmyslu udělat , okolnosti měnící druh hříchu nebo pouze přitěžující, dodatky k hříchům, doplňující vyznání ze strany kajícníka ať rozumným nebo nerozumným způsobem, aby byly hříchy lépe objasněny, obsahující např. jméno spoluviníka, tajný slib čistoty, defekty kajícníka jako hněvivost, údaje o hysterii, úzkostlivosti, také o uloženém dostiučinění a odmítnutém rozhřešení.
Pod tajemství nespadá sám přístup ke zpovědi, veřejná fakta, např. že kajícník je ženatý, kajícníkovy ctnosti, milosti, které dostal, leda by je kajícník uváděl pro lepší popsání svých hříchů.
Podmětem zpovědního tajemství [JK. Zpovědní tajemství tedy zavazuje: ] je zpovědník, tlumočník, bezděčně nebo dokonce úmyslně naslouchající, ten, s kým se zpovědník radí se souhlasem kajícníka.
Sám kajícník není vázán o svém vyznání mlčet. Co však zpovědník kajícníkovi v rámci svátosti smíření řekl, má [kajícník] jen velmi opatrně zveřejňovat, spíše vůbec ne , protože zpovědník se nemůže bránit v případě, že je mu kajícníkovo zveřejňování k tíži. Snad nebyl správně pochopen nebo si kajícník jeho rady upravil ve vlastní prospěch, a tato úprava může působit demoralizujícím způsobem.
Další termín:
Presumpci dobrého úmyslu oponenta.
Norbert Lammert, předseda Bundestagu (CDU) zopakoval 26. ledna [2011] svou kritiku v deníku Die Zeit v Hamburku: „Někdo, kdo se za každou cenu drží povinného celibátu pro kněze, stahuje farnosti do pastorační nouze. V roce 1960 bylo v pastorační službě aktivních 15 000 kněží, dnes to není víc než 8 500. A v roce 2010 se pouze 150 mužů v katolické Církvi v Německu chtělo stát kněžími.“
Skoblík dále píše: Není tajemstvím, že církev skládá naděje ve svou budoucnost do Afriky (a jižní Ameriky přes tamní silný vliv evangelikálů). Naproti tomu Evropa neposkytuje radostnou perspektivu.
Pilátovo krédo
Odpověděl Ježíš: Proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě: každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj.
Dí jemu Pilát: Co jest pravda? A když to řekl, vyšel opět k Židům a dí jim: Já žádné viny na něm nenalézám.
Evangelium sv. Jana, 18, 37–38
S večerem přijel jistý muž vážený v městě, jménem Josef z Arimatie, jenž byl také učedníkem Kristovým, k Pilátovi a prosil ho, aby mu vydal tělo Ježíšovo. Pilát svolil a řekl:
“Byl popraven nevinně.”
“Ty sám jsi ho vydal na smrt,” namítl Josef.
“Ano, vydal,” odpověděl Pilát, “a lidé si beztoho myslí, že jsem to udělal ze strachu před několika těmi křiklouny s jejich Barabášem. Poslat na ně pět vojáků a byli by zticha. Ale o to nejde, Josefe Arimatejský.
O to nejde,” řekl po chvilce. “Ale když jsem s ním mluvil, viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné; ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy a zvedat na ramena jiné Barabáše. Ten člověk mluvil o pravdě.
Co jest pravda?
Vy jste divný národ, který mnoho mluví. Máte samé farizeje, proroky, spasitele a jiné sektáře. Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy. Jako kdyby truhlář, který udělá novou židli, zapovídal sedět na ostatních židlích, které kdo udělal před ním. Jako by tím, že se udělá nová židle, byly zrušeny všechny staré židle. Konečně je možno, že nová židle je lepší, krásnější a pohodlnější než ty ostatní; ale proč, u všech všudy, by si člověk unavený nemohl sednout na kteroukoliv mizernou, červotočivou nebo kamennou židli? Je unaven a zlomen, potřebuje oddechu; a tu vy ho zrovna násilím taháte ze sedátka, na které klesl, aby se přestěhoval na to vaše. Nechápu vás, Josefe.”
“Pravda,” namítl Josef Arimatejský, “není jako židle a odpočinek; je spíše jako rozkaz, který praví: Jdi tam a tam, učiň to a ono; poraz nepřítele, dobuď onoho města, potrestej zradu a podobně. Kdo neposlechne takového rozkazu, je zrádce a nepřítel. Tak se to má s pravdou.”
“Ach, Josefe,” řekl Pilát, “vždyť víš, že jsem voják a prožil jsem většinu života mezi vojáky. Vždycky jsem poslouchal rozkazu, ale ne proto, že by byl pravdou. Pravdou bývalo, že jsem byl unaven nebo žízniv; že jsem tesknil po matce nebo po slávě; že tenhle voják zrovna myslí na svou ženu a onen na své pole či spřežení. Pravdou bylo, že kdyby nebylo rozkazu, žádný z těch vojáků by nešel zabíjet jiné lidi, stejně unavené a nešťastné. Co je tedy pravda? Věřím, že se aspoň trochu držím pravdy, myslím-li na vojáky, a ne na rozkaz.”
“Pravda není rozkaz velitele,” odpověděl Josef Arimatejský, “ale rozkaz rozumu. Vidíš přece, že tenhle sloup je bílý; kdybych ti tvrdil, že je černý, bylo by to proti tvému rozumu a nedovolil bys mi to.”
“Proč ne?” řekl Pilát. “Řekl bych si, že jsi asi hrozně nešťastný a pochmurný, když vidíš bílý sloup černě; pokusil bych se povyrazit tě; opravdu, zajímal bych se o tebe více než předtím. A kdyby to byl jen a jen omyl, řekl bych si, že v tvém omylu je stejně mnoho tvé duše jako v tvé pravdě.”
“Není mé pravdy,” řekl Josef Arimatejský. “Je jen jedna jediná pravda pro všechny.”
“A která je to?”
“Ta, ve kterou věřím.”
“Tak vidíš,” mluvil Pilát pomalu. “Je to přece jen tvá pravda. Jste jako malé děti, které věří, že celý svět se končí jejich obzorem a za ním že už není nic. Svět je veliký, Josefe, a je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že i v realitě je místo pro mnoho pravd. Hleď, jsem cizí v této krajině a můj domov je daleko za obzorem; a přece bych neřekl, že tato krajina je nesprávná. Stejně cizí je mně nauka toho vašeho Ježíše; mám tedy snad tvrdit, že je nesprávná? Já si myslím, Josefe, že všechny krajiny jsou správné; ale svět musí být hrozně široký, aby se všechny vešly vedle sebe a za sebou. Kdyby se měla Arábie postaviti na tomtéž místě, kde je Pontus, nebylo by to ovšem správné. A stejně je tomu s pravdami. Musil by se udělat svět nesmírně veliký, rozložitý a volný, aby se do něho vešly všechny různé pravdy. A já myslím, Josefe, že je takový. Když vystoupíš na hodně vysokou horu, vidíš, že věci splývají a jaksi se srovnávají v jednu rovinu. Z jakési výšky i pravdy splývají. Člověk ovšem nežije a nemůže žít na vysoké hoře; stačí mu, že vidí zblízka svůj dům nebo své pole, oboje plné pravd a věcí; tam jest jeho pravé místo a působiště. Ale časem se může podívat na hory nebo na nebesa a říci si, že odtamtud jeho pravdy a věci sice existují a není z nich nic ukradeno, ale že splývají s něčím daleko volnějším, co už není jeho majetek. Přilnout k této široké podívané a přitom pěstovat své malé pole, to, Josefe, je skoro cosi jako pobožnost. A já myslím, že Otec nebeský toho dotyčného člověka opravdu někde je, ale že se docela dobře snáší s Apollónem a jinými bohy. Částečně pronikají a částečně spolu sousedí. Hleď, na nebi je náramně mnoho místa. Jsem rád, že tam je také Otec nebeský.”
“Nejsi ani teplý, ani studený,” řekl Josef z Arimatie vstávaje. “Jsi jenom vlažný.”
“Nejsem,” odpověděl Pilát. “Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby jí člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já, nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?”
Ruch filozofický, prosinec 1920
Do roku 2023 Dagmar Hazdrová (cca 30 let)
Od roku 2023 Jan Vondráček 10 567 hlášení.
Veronika Štěpánová - jazyková korektura
Metro 9.1.2023
Knížka Petr a Lucie je velmi poutavý román, který vypráví o mladém chlapci, který se zamiluje do Lucie. Příběh se odehrává v Paříži od 30. ledna do 29. března roku 1918, čili v době 1. světové Války.
Oba si plánují krásný život, ale dobře vědí, že nikdy nebudou spolu. Petr je z dobré měšťanské rodiny a Lucie je chudá, žije jen se svou matkou. Petr musí začátkem dubna nastoupit do služby jako voják a je si skoro jist, že tam zahyne.
Válka všechno změní,
a když sedí v kostele,
tak je výbuch zabije.
A vo tom to je!
Kojenecký strach osmého měsíce
...kojeneckým strachem osmého měsíce, který rovněž popsal Spitz. Na úsměv pokyvující tváře [cizího člověka] už dítě nereaguje smíchem: projevuje naopak zcela jiné charakteristické chování. Spitz je popisuje slovy: "Projevuje se od prostého vylekaného pohledu až k pláči a křiku, přičemž, jak jsme pozorovali, prochází stupnicí, jež odpovídá způsobu, jakým dítě získalo vztahy k objektu. Dítě se schovává pod pokrývku, položí se v postýlce na bříško a schová hlavu pod polštářek. Přikrývá si obličej zvednutou košilkou nebo si zakrývá oči rukama". Tyto vnější formy úzkostné obrany ukazují, že kojenec tež rozlišuje mezi důvěrou a nedůvěrou. Přimyká se k důvěrnému obličeji matky a odmítá jiné obličeje, jež důvěrně nezná. Tak se začíná konstituovat a prošívat objekt /Spitz/. Jinak řečeno: navazuje se nejprvnější mezilidský vztah, vyznačuje se zárodečné partnerství: první osoba, k níž se dítě vztahuje, matka, je od nynějška nezaměnitelná, a dítě se učí rozlišovat mezi "přátelským" a "cizím".
Tolerance u alkoholu se v terminálním stádiu opět snižuje, avšak zpět do výchozího bodu se již nevrací.
Marihuana se stala látkou "široké spotřeby" a stala se vedle alkoholu nejčastěji konzumovanou návykovou látkou [JK kafe a cigarety nezmiňuje]. Marihuana je preferována mladšími ročníky populace, alkohol však z pozic nevytlačuje. Opět se potvrzuje opakovaná zkušenost, že žádná návyková látka není novou drogou vytlačena. Rozšíří jen dosavadní paletu.
Nekritičnost se objevuje již při hladině 0,4-0,6 promile alkoholu v krvi.
20% nepijí vůbec nebo jen vyjímečně
80% více či méně pijí - dle sociální situace
u těch 10% má občas problémy, které se ale nestupňují
3% populace - závislost, likvidační pití
Syndrom odnětí drogy - abstinenční příznaky
"talentovaní" jedinci se propijí do alkoholismu do 35 let. Netalentovaným to trvá déle.
Skutečně populárním se stal zlatý řez teprve v 19. a 20. století. Do té doby od žádného umělce (pokud jsou vůbec známi) se nedochovalo jediné zprávy, že by zlatý řez znali, nebo záměrně používali.
Jinak je tomu u francouzského architekta Le Corbusiera (1887-1965), který první postuloval, že člověk je vystavěn podle zlatého řezu, a dále vycházel z toho, že domy a nábytek musí odpovídat lidským proporcím, takže došel k závěru, že i domy a nábytek musí být konstruovány podle zlatého řezu (Beutelspacher, 2005).
Jsou dva druhy - železnatý a bezželenatý
Železnatý je v podstatě železné piliny s polopropustné membráně - igelitový pytlík.
4Fe+3O2->2F2O3
Bezželeznaty je Ascorbic Acid, Sodium Carbonate, Activated Carbon, Water, Diatomaceous Earth, tedy pokud to dobře překládám:
Kyselina L-askorbová čili vitamín C,
Na2CO3 n-H2O,
Aktivní uhlí - tedy uhelný prach
voda
Rozsivková zemina čili křemelina -zbytky po rozsivkách, vyráběl se z toho kdysi i dynamit.
Podle mě tedy asi úplná ptákovina...
Humty Dumty sat on a wall,
Humpty Dumpty had a great fall;
All the king's horses
And all the king's men
Couldn't put Humpty Dumpty together again.
Mary, Mary, quite contrary,
How does your garden grow?
With silver bells, and cockle shells,
And pretty maids all in a row.
Jack and Jill went up the hill
To fetch a pail of water;
Jack fell down and broke his crown,
And Jill came tumbling after.
Hey Diddle Diddle
The cat and the fiddle,
The cow jumped over the moon;
The little dog laughed
To see such sport,
And the dish ran away with the spoon.
Ride a cock-horse to Banbury Cross,
To see a fine lady upon a white horse;
Rings on her fingers and bells on her toes,
She shall have music wherever she goes.
Pat-a-cake, pat-a-cake, baker's man,
Bake me a cake as fast as you can;
Pat it and prick it, and mark it with B,
Put it in the oven for baby and me.
Old King Cole
Was a merry old soul
And a merry old soul was he,
He called for his pipe,
And He called for his bowl,
And he called for his fiddlers three.
Little Miss Muffet
Sat on a tuffet,
Eating some curd and whey.
Along came a spider,
And sat down besides her,
And frightened Miss Muffet away.
Old Mother Hubbard,
Went to the cupboard,
To fetch her poor dog a bone;
But when she got there,
The cupboard was bare,
And so the poor dog had none.
Sing a song of sixpence,
A pocket full of rye,
Four and twenty blackbirds
Baked in a pie;
When the pie was opened,
The birds began to sing;
Wasn't that a dainty dish
To set before a king?
Koronární, protože připomínají korunu nebo věnec.
Příčně pruhované je takové svalstvo, jeho nejmenší vlákenka - fibrily - se skládají ze střídavě uspořádanách částeček s rozdílným lomem světla. Prohlédneme-li je pod mikroskopem, jeden pruh těchto částeček se jeví jako jasný a druhý jako tmavý, takže fibrily vypadají jako příčně pruhované.
játra, slezina a kůže
V 100 ml krve je asi 20% kyslíku.
V odkysličené krvi v žilách zbyde jen 13% kyslíku. To se týká tkání, ale srdce dokáže z krve získat až 96 % obsaženého kyslíku.
Kyselina mléčná se poměrně snadno spaluje na CO2 a H2O, přičemž se uvolňuje velké množství energie. Nejvíc kyseliny mléčné vzniká při práci kosterního svalstva a tu odčerpává srdce a skladuje do zásoby.
Na zpracování kyseliny mléčné je nutný vitamín B1, jeho nedostatek, avitaminóza vede k příznakům podobným infarktu či minimálně k poruchám pravidelné činnosti srdečního svalu. Takto postižený žuje i delší čas v pevném, leč mylném přesvědčení, že je zcela vážným kandidátem srdečního infarktu.
Bílá, níže vymletá mouka, je chutnější, ale obsahuje méně vitamínu B1.
Výše vymletá mouka je tmavší, obsahuje více vitamínu B1.
Autonomní nervstvo má dvě složky: Budivý (sympatikus) a tlumivý (vagus) (str. 16).
Budivý nerv, sympatikus využívá neurotransmiter Katecholamin. Zvyšuje krevní tlak, zužuje průsvit cév a smršťuje je. Zvyšuje spotřebu kyslíku srdce.
Tlumivý nervus vagus naopak acetylcholin. Ten rozšiřuje cévy a snižuje krevní tlak. Zpomaluje látkovou výměnu.
Oba tyto neurotrasmitery vyrábí z části srdce i bez nervové soustavy.
Srdce je velmi citlivé na nedostatek kyslíku. Každé zakolísání obsahu kyslíku, zejména jeho snížení, nám srdce ihned ohlásí, a to nejprve sníížením výkonu, což se může projevit slabostí, pocitem únavy, někdy i dechovými obtížemi. Nezlepší-li se zásobování kyslíkem, je druhým varovným signálem bolest v srdečním svalu.
Nadměrná produkce kagecholaminu (která provází i stres) podstatně zvyšuje spotřebu kyslíku v srdečním svalu. Náhlý nedostatek kyslíku zkouší vyrovnat tlumivý nervus vagus. Pokud to nestačí. Svalová buňka odumře a nahradí ji vazivo, které nemá schopnost se smršťovat. Dochází k vazivění srdečního svalu čili fibróza myokardu.
Acetylcholin (tlumivý neurotransmiter nerva vaga) optimalizuje spotřebu kyslíku tak, že srdce pracuje pomalu, hospodárně. Jeho stavy jsou vydatné, ale pozvolné.
Maratǒnci mívají v prvních minutách běhu značně zrychlený tep. Na vrchovlu výkonu se však jejich tep zpomalí. Jejich srdce bije průměrně 40-50x za minuto. Srdce je dobře natrénované a zvyklé na námahu, tlumené vágem a látková výměna je velmi hospodárná.
Hlavně mladší lidé, kteří se delší dobu věnovali sportu nebo soustavně tělesně pracovali by měli pamatovat na to, že si musí trénovanost udržet co nejdéle. Přerušení systematické zátěže se projeví srdečními potížemi. Jenže čím více se dotyčný šetří, tím je na tom jeho srdce ještě hůř. Takže u bývalých sportovců musí takový člověk znova navýšit míru své fyzické aktivity, aby mu vymizely srdeční potíže.
Definice žlázy s vnitřní sekrecí.
Žlázy dělíme podle toho, kam mají vývod. Potní žlázy např. vně těla. Ale existují žlázy, které mají vývod dovnitř těla. Těm se říká žlázy s vnitřním vyměšováním, žlázy bez vývodu či žlázy s vnitřní sekrecí. Pro srdce je nejdůležitější podvěsek mozkový (hypofýza) a nadledvinky.
Na stah srdce se využije 15% energie, 85% se změní na teplo.
Nadledvinky jsou velmi malé - pár gramů a řídí:
A) glukokortikoidy, např. hydrokortizon čili kortizon (hlavní stresový hormon). Ukládání uhlovodanů v játrech. Mobilizuje tělesné bílkoviny tak, že je šptí na cukry, popř. z aminokyselin vytváří (asi v játrech) nové bílkoviny.
B) mineralokortikoidy, které řídí hlavně hospodaření vodou a solí.
Infekce zvyšuje výkon organismu - pomocí nadledvinek a hypofýzy - chronicky zvýšený tep.
Nejhorší druh infekce pro srdce je ložisková infekce, která bývá i příčinou revmatické horečky. Existují dva nejčastější typy ložiskové infekce:
A) Mandle
B) Zuby - řešením bývá vytrhat/opravit všechny zkažené zuby
ale existují i další ložiskove infekce - žlučník, slepé střevo, vaječníky, vedlejší nosní dutiny.
Skryté hnisavé váčky na zubních kořenech se mohou stát i příčinou vzniku koronární nemoci nebo srdečního infarktu.
Ložisková infekce je zánětlivé ložisko, ohraničené a oddělené od ostatní tkáně tzv. tkáňovým valem, který brání šíření infekce do okolí. Když se ten poruší, tak škodlivé látky proniknou do celého organismu, zejména srdce.
Stěna věnčitých, koronárních tepen je hladký svalová tkáční a pružné vazivo - může se dle potřeby smršťovat či roztahovat.
Když nějaká část srdce začíná dostávat méně kyslíku, než potřebuje, tak v tomto místě začíná vytvářet nové krevní řečiště, kterému se říká boční cevní cesty či boční oběh či kolaterální oběh.
Trombóza je jedna z nemocí cév, která náhle přeruší proud krve, určitá část svalu ztratí náhle výživu a vzniká infarkt. Čím více pracuje céva, tím víc trpí její vnitřní stěna. Buněčná výstelka cév se opotřebovává. porušuje se její hladkost, na vnitřním povrchu vznikají malé trhlinky, kde se ukládají různé tukové látky, které jinak kolují v krvi - lipidy, cholesterol. Tím, že se ukládají do cévní stěna, tak ta ztrácí pružnost a tvrdne. Usazeniny se vyklenují do nitra cévy a směnšují její průsvit, kudy protéká méně krve. To je počátek arterioskleréozy.
Arterioskleróza u starších lidí jsou hlavně cholesterolové a tukové usazeniny vznikající s věkem, ale u mladých jsou to ale hlavně různé škodliviny (kouření, antikoncepce).
Na konci Rakouska-Uherska byl průměrný lidský život okolo 50 let. V 1965 už 67 u mužů a 72 u žen. Arterio skleroza daná věkem dominuje od 60. roku a výše. Do 70 let trpí víc arteriosklerózou muži než ženy 5:1. Od 70 je už tento rozdíl nevýznamný. Ženy chrání před arterio sklrézou především ženské pohlavní hormony, které mají ochranný účinek na cévy. (JK. Ty zřejmě hormonální antikoncepce vypíná).
Arterioskleróza postihuje především ty nejnamáhanější orgány - podle profese.
Arterioskleróza = A) tvrdnutí cév, B) ucpávání a zanášení.
Sklerotici bývají lidé silnější, s krátkým, silným hrudníkem a tlustou šíjí. Mívají mimořádný sklon k tloušťce. O takových lidech se obyčejně říkává, že "dobře vypadají".
potrava by neměla obsahovat více než 15-20% tuků. Glicidy (dříve uhlovodany - curk, škrob, moučníky, pečivo).
1960 roční spotřeba masa na člověka byla 56,8Kg. Dnes 2024 asi 84kg/člověka/rok. 84 kilogramů (50 % vepřové, 35 % drůbeží)
[Poznámky odjinud
https://cszm.cz/aktualni-deni/odborne-clanky/287-zrani-masa-a-jeho-prakticky-vyznam Prof. Ing. Ivo Ingr, Dr.Sc.
Maso je součástí výživy člověka nejméně dva miliony let. Podle Higgse je genom člověka i jeho fyzická stavba po dobu asi 4,5 milionů roků adaptován na výživu s obsahem masa.
Průměrný Čech zkonzumuje 813 kilogramů potravin ročně. Tedy potřebujeme na zimu cca půl tuny na člověka. Obézních je pětina mužů starších 15 let a podobný počet žen.
]
Snídani sněz sá, o oběd se rozděl s přítelem a večeri dej celou svému nepříteli.
Ideální váha: Od celkové výšky v cm odečtetě 100. Zvýšení o 10 % ještě neznamená, že se tělesná váha zvýšila nad průměr.
Průměrná kalorická hodnota by neměla být vyšší než 3000 - 3500 Kal.
Koronární choroby mají dvě základní formy:
A) Angina pektoris
B) Infarkt srdečního svalu.
Angina Pektoris - popsal v 18. století anglický lékař William Heberden.
Hlavním příznakem anginy pectoris je bolest za hrudní kostí, obyčejně svíravá nebo palčivá, vzácněji tupá. Přichází v záchvatech a je často spojena s pocitem, jako by cosi svíralo srdce. Šíří se hrudníkem obyčejně ke krku, pod levé ucho a do levého ramene. Neurčitý tlak v zádech mezi lopatkami. Vyvolává ji nedostatek kyslíku, daný zúžením koronárních tepen.
1) Toto zúžení může být jen smrštění, stah či spasmus jinak zdravých cév.
Náhle se člověku udělá nevolno, napr. z prudkého stresu. Rozbuší se srdce, začne obtížně dýchat a pocítí v hrudníku prudkou svíravou bolest, která jen velmi zvolna odeznívá.
2) Chronické patologické dané arteriosklerózou - ztvrdnutí, ucpávání.
Bolest je tedy hlavním a téměř jediným varovným signálem ohlašujícím anginu pectoris, ale pozor. až 80% bolestí v hrudníku a v okolí srdce nemusí být vyvoláno anginou pectoris.
Koronární bolest vyvolaná nedostatkem kyslíku v srdci má zvláštní ráz, charakteristické umístění a šíří se zvláštním způsobem.
Tato bolest vyvolává celkovou reakci organismu, spojenou obyčejně s pocitem nedostatečné činnosti srdce. Postižení lidé pociťují neklid, sami nevědí, co jim je. Někdy bývají i mírně dušní. JK: Zdá se, jako by angina pectoris byla doprovázena panickou atakou, popř. minimální intenzivním strachem z úmrtí.
Bolest ohlašující anginu pectoris začíná pozvolna, někdy však může začít i náhle, jako by někdo postiženého bodl nožem. Obyčejně se hlásí zvláštním pocitem chvění a neklidu kolem srdce, potom přejde v pocit tepla až pálení a končí případně zvlštní tupou a dlouhotrvající bolestí, pociťovanou jako tlak na prsou. Nemocní říkají, že mají pocit, jako by jim něco, nějaké těžké břemeno leželo na hrudi. Bolest se může postupně měnit ve svíravou, vrtavou, probíhá ve vlnách a vyvolává velmi nepříjemný pocit, obyčejně pocit úzkosti, strachu, ba až hrůzy.
Bolest se šírí do krku, hlavně do jeho levé poloviny, někdy až pod levé ucho.
Druhým směrem se bolest šíří do levého ramene, po vnitření straně paže až do malíčku levé ruky. Bolest v paži má stejný ráz jako bolest u srdce. Pokud se záchvat bolestí vyvíjí pomalu a probíhá jakoby ve vlnách, v nárazech, to znamená, že občas i vymizí, nemovají nepříjemné pocity takový rozsah ani sílu. Při náhlém nárazu a vývoji se však bolesti stupňují, ba udává se, že někdy připomínají bolest otevřené rány.
Pozor. Takovýto obraz anginy pectoris je dnes už poměrně vzácný. Dnes (1965) už je angina pectoris značně změněna. Každý případ, který probíhá "klasicky", je podezřelý z toho, že jde o větší náhlou poruchu v koronárním řečišti, případně o jeho uzavření. JK: Jestli to dobře chápu - pokud dotyční cítí výše popsanou bolest, tak doktoři už rovnou předpokládají, že má infarkt. (?)
Charakteristickým rysem záchvatu aniny pectoris obou typů - náhlého i pomalého - je PŘECHODNOST bolesti. Bolest trvá jen několik vteřin až minut a obyčejně se sama ztratí, když donutila postiženého ke klidu.
Jestliže ale bolest trvá déle než několi minut, je třeba ji odstranit pomocí léků.
Bolest při angině pektoris se nejčastěji vyskutuje za hrudní kostí ve výši třetího až čtvrtého žebra a šíří se směřem do levé poloviny hrudníku až k srdečnímu hrotu. Může se však šířit i dolů do krajiny žaludku. Té předchází nepokoj a pokles výkonnosti, popř. rozčilení či kouření.
Angiozní bolest se objevuje i v zádech mezi lopatkami. Bývá obyčřejně tupá, podobá se tlaku a je pro ni charakteristické, že se nikam nešíří.
Paní M. se večer "dobře" najedla. Jedla páé přes deváté. Nejdří si dala pořádnou porci segedínského guláše, potom jí přišel k chuti dort se šlehačkou a nakonec se napila studeného piva. V noci bylo zle. Okolo srdce pociťovala prudké bolesti kolísavé intenzity. Pohotovostní lékař předpokládal, že je o srdeční záležitost, a poslal paní M. do nemocnice. Při podrobnějším vyšetření se však zjistilo, že jde o záležitost sice nepříjemnou, ale celkem banální - paní M. měla zaražené větry. Po jednoduchém zákroku bylo po "vážné" chorobě.
Při angině pektoris nedochází k poškození srdce. Je to jen zářízení, které varuje na nedostatek většinou kyslíku v srdci. Teprve když jsou záchvaty příliš časté, srdce si ani nemůže v předstávkách mezi záchvaty náležitě odpočinou. jestliže záchvaty trvají déle než několik minut, může nedostatek kyslíku poškodit i jakost buňky srdečního svalu a srdce slábne.
Vyvíjí se dvojím způsobem:
A) Buď se věnčité tepny, jinak zdravé, působením nervových zakončení stáhnou a zúží svůj průsvit, nebo
B) se usazováním různých nečistot změní jakost cévní stěny a céva se zúží.
Čtyři spouštěče:
nadměrná námaha
napětí
nadměrné zatížení žaludku
chladné a velmi větrné počasí.
"Pro jednoho je námaha třeba jen spěch do práce spojený s naskakováním do jedoucí tramvaje či autobusu."
"Pravděpodobně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že téměř pravidelně "berete" dva až tři schody najednou. A někteří ze sportu běží i přes čtyři schody najednou."
Koronární choroby mají dvě základní formy:
A) Angina pektoris
B) Infarkt srdečního svalu.
Angina Pektoris - popsal v 18. století anglický lékař William Heberden.
Hlavním příznakem anginy pectoris je bolest za hrudní kostí, obyčejně svíravá nebo palčivá, vzácněji tupá. Přichází v záchvatech a je často spojena s pocitem, jako by cosi svíralo srdce. Šíří se hrudníkem obyčejně ke krku, pod levé ucho a do levého ramene. Neurčitý tlak v zádech mezi lopatkami. Vyvolává ji nedostatek kyslíku, daný zúžením koronárních tepen.
1) Toto zúžení může být jen smrštění, stah či spasmus jinak zdravých cév.
Náhle se člověku udělá nevolno, napr. z prudkého stresu. Rozbuší se srdce, začne obtížně dýchat a pocítí v hrudníku prudkou svíravou bolest, která jen velmi zvolna odeznívá.
2) Chronické patologické dané arteriosklerózou - ztvrdnutí, ucpávání.
Bolest je tedy hlavním a téměř jediným varovným signálem ohlašujícím anginu pectoris, ale pozor. až 80% bolestí v hrudníku a v okolí srdce nemusí být vyvoláno anginou pectoris.
Koronární bolest vyvolaná nedostatkem kyslíku v srdci má zvláštní ráz, charakteristické umístění a šíří se zvláštním způsobem.
Tato bolest vyvolává celkovou reakci organismu, spojenou obyčejně s pocitem nedostatečné činnosti srdce. Postižení lidé pociťují neklid, sami nevědí, co jim je. Někdy bývají i mírně dušní. JK: Zdá se, jako by angina pectoris byla doprovázena panickou atakou, popř. minimální intenzivním strachem z úmrtí.
Bolest ohlašující anginu pectoris začíná pozvolna, někdy však může začít i náhle, jako by někdo postiženého bodl nožem. Obyčejně se hlásí zvláštním pocitem chvění a neklidu kolem srdce, potom přejde v pocit tepla až pálení a končí případně zvlštní tupou a dlouhotrvající bolestí, pociťovanou jako tlak na prsou. Nemocní říkají, že mají pocit, jako by jim něco, nějaké těžké břemeno leželo na hrudi. Bolest se může postupně měnit ve svíravou, vrtavou, probíhá ve vlnách a vyvolává velmi nepříjemný pocit, obyčejně pocit úzkosti, strachu, ba až hrůzy.
Bolest se šírí do krku, hlavně do jeho levé poloviny, někdy až pod levé ucho.
Druhým směrem se bolest šíří do levého ramene, po vnitření straně paže až do malíčku levé ruky. Bolest v paži má stejný ráz jako bolest u srdce. Pokud se záchvat bolestí vyvíjí pomalu a probíhá jakoby ve vlnách, v nárazech, to znamená, že občas i vymizí, nemovají nepříjemné pocity takový rozsah ani sílu. Při náhlém nárazu a vývoji se však bolesti stupňují, ba udává se, že někdy připomínají bolest otevřené rány.
Pozor. Takovýto obraz anginy pectoris je dnes už poměrně vzácný. Dnes (1965) už je angina pectoris značně změněna. Každý případ, který probíhá "klasicky", je podezřelý z toho, že jde o větší náhlou poruchu v koronárním řečišti, případně o jeho uzavření. JK: Jestli to dobře chápu - pokud dotyční cítí výše popsanou bolest, tak doktoři už rovnou předpokládají, že má infarkt. (?)
Charakteristickým rysem záchvatu aniny pectoris obou typů - náhlého i pomalého - je PŘECHODNOST bolesti. Bolest trvá jen několik vteřin až minut a obyčejně se sama ztratí, když donutila postiženého ke klidu.
Jestliže ale bolest trvá déle než několi minut, je třeba ji odstranit pomocí léků.
Jednoho dne se rozběhne do schodů - ale nedoběhne. V polovině schodů ho náhle zastaví prudká palčivá bolest v hrudi, jako by mu něco plnou silou svíralo srdce. Musí se zastavit, opřít se o zábradlí, odpočinout si. Zlobí se na sebe, že tak málo vydrží. Přechází to...
Jednoho dne ho najedou svíjejícího se na schodišti v bolestech. Potí se, je na smrt bledý, zdá se mu, že se mu od srdce vřezává nějaký ostrý předmět. Má strach o život.
Obvyklý záchvat anginy pectoris sám nepovolil, věnčité tepny zůstaly křečovitě stažené a srdce nedostalo poměrně dlouho doubu potřebný kyslík. Tak yje možné, že se v poškozených cévách vyvinula dodatečně i trombǒza, která ucpala některou z důležitých větví a vznikl infarkt.
Určitý nepříznivý vliv má na naše zdraví např. i rozhlas a televize. Jsou to jistě velmi důležité prostředky spojení a šíření informací. nemyslíte však, že i vám by někdy svědčilo, dkybyste si zašli k vodě nebo do lesa bez tranzistorového přijímače?
Zvyšuje se krevní tlak a sním přicházejí i některé srdeční obtíže. Chybí i ochranný vliv pohlavních hormonu na kcévní stěny.
Při přejedení se objeví pociž nevolnosti žaludeční i srdeční a vyvolají tzv. gastrokardiální reflex, který je vázán na činnost tlumivého vegetativního nervu. Ten je odpovědný za utonutí po jídle. Studená voda je zátěž, srdce stáhne cévy a následuje angina pectoris. JK: možná i panika pak fáze tonutí.
Rozhodně bude prospěšné, dyž si provždy uvědomíte, že nejlépe vám poradí jedině lékař!
Celá třetina normálního cévního větvení je stále vyřazena z činnosti, neprotéká jí žádná krev. Ta část, která pracuje resp. odpočívá se ale neustále mění. Celá rezerva je vyčerpaná za tzv. normální námaze daného člověka. Když pracuje více, začnou se tvořit nové věnčité tepny, které propojí srdeční oblasti, které trpí nedostatkem. Podobně jako námaha funguje i stres. Nové cévy rostou pomalu, někdy několik měsíců, ba i roků.
Příčinou náhlého úmrtí bývá poměrně často selhání procesů látkové přeměny v srdečním svalu. Srdce bez výživy se zastaví, ale žije i několik hodin. Někdy jde nahodit. Toto není infarkt.
Infarkt je konečné stadium déle probíhajících anginy pektoris, tedy postupného zužování průsvitu koronárních tepen.
Krevní sraženina - tromba. Cévní trombóza je děj velmi rychlý.
Trombus je sraženina uvnitř cévy. Jeho předpokladem je porušení vnitřního povrchu cévy, např. nikotinem.
Klinický obraz
"S hořkostí si uvědomujeme, že naše země, která rozhodujícím způsobem přispěla k vítězství nad nacismem, se nyní stala strůjkyní nové války na evropském kontinentu."
Z otevřeného dopisu ruských vědců a vědeckých onovinářů proti válce s Ukrajinou, zveřejněný 24. února 2022. Během několika dní se podně podepsalo téměř 8000 signatářů včetně desítek členů Ruské akademie věd, pak z webu zmizel.
Na druhou stranu v Rusku přežívají lidi, kteří hlásají toto: "V těchto dnech je velmi důležité podpořit naši zemi, naši armádu, která brání naši bezpečnost, podpořit našeho přezidenta, který učinil možná nejtěžší rozhodnutí svého života, rozhodnutí těžce vybojované, ale nezbytné." Z prohlašení Ruského svazu rektlrů na podporu "speciální voejnské operace" z 4. března 2022.
Byla neděle jako každá jiná a dobří měšťané se shromáždili v kostele. Mezi nimi i jeden manželský pár - muž byl inženýr se skvělým příjmem, skvělým autem, skvělou vilou, skvělou babou, psem luxusní rasy a luxusní červenou rybkou v jezírku. A taky s dítětem jedináčkem.
Během mše si pro zmíněné manžele přijeli hasiči. Jejich syn skočil z nejvyšší věže ve městě. Vyděšení rodiče okamžitě běželi identifikovat tělo. Své dítě poznali jen podle svetru a kalhot.
Toho dospívajícího chlapce jsem znal. Často jsem od něj slyšel: "Můj táta, to je jenom pokladna. Nikdy si na mě neudělá čas. Máma je věčně někde na večírcích. Ale kdykoli je o něco požádám, tak to bez řečí zaplatí." Na stole ve svém pokoji po sobě nechal jedinou větu: "Nenávidím své rodiče a nenávidím církev." To byl nejspíš důvod, proč se rozhodl spáchat sebevraždu v době mše.
A do konce života nezapomenu, jak mi otec nad synovou rakví přiznal: " Nikdy jsem tady pro něj nebyl." Už to nešlo napravit.
- -
Mám tři dcery a s jednou z nich byly věčně nějaké požíže, až to došlo tak daleko, že jsem ji nemohl vystát. Měl jsem spoustu práce a pokaždé mě při pohledu na ni popadl vztek, takže jsem s ní pořád bojoval. Jednou v pondělí jsem jí vynadal, protože při nesla ze školy špatné známky. V úterý jsem jí nařídil, ať poseká trávník, ale hrozně to odbyla a já jsem jí za to večer pořádně vynadal. Ve středu jsem jí zastihl v obýváku, jak se dívá na televizi. Okamžitě jsem přenul na program, na který jsem se chtěl dívat sám. Upřeně se na mě podívala a pak odešla k sobě do pokoje. V jedenáct hodin jsem šel kolem a podle tenkého proužku světla pod dveřmi jsem viděl, že se u ní svítí. Tak jsem je otevřel a seřval jsem ji, že ještě neleží. Druhý den jsem ji našel oběšenou na okně jejího pokoje."
- - -
V jedné úplně obyčejné dělnické rodině přišel mladík domů, bledý jako stěna.
"Proboha, co se ti stalo?L vyděsila se matka.
"Moje holka mě pustila k vodě..."
Rodiče se rozvna dívali na televizi a matka synovi odpověděla: "Víš, co se říká: Za jednu ztracenou deset nalezených."
Otec ještě dodal: "Ta tvoje holka se mi stejně nelíbila."
Chlapec odkráčel do pokoje rodičů, vzal si otcovu pistoli a hlavou si prohnal kulku...
- -
Jistý otec se svým synem vůbec nemluvil, už mezi nimi neprobíhala žádná komunikace. Naložil si toho na sebe přespříliš. Jednou ráno vstal v sedm hodin a našel syna oběšeného na stromě přímo proti vchodu.
- -
Znal jsem pětici sourozenců, z nichž se jeden dostal na šikmou plochu. Snažil jsem se tomu přijít na kloub. Jeho matka mi svěřila jen toto: "Já vím, proč byl Serge takový - uvědomila jsem si, že z mých pěti dětí jako jediný ječel v matřeské školce celé měsíce, protože jsem mu chyběla. Byl zranitelnější než ostatní, a já jsem se přesto vrádtila do zaměstnání. Abych to vyprávění dokončil - ten hoch se z deliktů dostal. Oženil se a měl dvě děti. Ale po nějaké době se rozvedl a pak žil s matkou až do konce jejích dní. Vrátil se do bezpečí lůna.
- - -
Tří- až čtyřletý capart kopal do nou starou paní. Samozřejmě jí to vadilo, a tak se obrátila na matku:
"Mohla byste svému chlapečkovi říct, aby té hry nechal?"
"On se tím baví dělá mu to dobře," odpověděla jí matka.
V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Jakýsi mladý muž, který se zrovna nacházel za lavičkou a vyslechl celý jejich rozhovor, polil matce hlavu kokakolou z lahve, kterou držel v ruce.
Ta hned vyskočila úplně vyvedená z míry.
"Co to proboha děláte?"
"Jenom se bavím, madam, prostě mi to dělá dobře..."
- -
Do Austrálie přišli cca před 2000 - 5000 lety. Dingové neštěkají, takže nebyli používáni ke střežení lidských sídlišť. O Původu dingů se dodnes vedou diskuse, zda jejich předci byli domestikovaní asijští vlci nebo snad dokonce indičtí dhoulové. Typicky rezaví psi s bílými tlapami a bílou špicčkou ocasu.
Nejzávažnější argumentem svědčícím pro tzv. monofylektikcou hypotézu vzniku psa, tj .pro vznik domácích psů z jediného předka - vlka, je skutečnost, že všechny tři druhy škalů - obecný, pruhovaný i čabrakový, mají v poměru k tělesné velikosti menší hmotnost srdce a mozku než vlci a domácí psi.
Při domestikaci dochází vždy ke zmenšování mozku a srdce. Morče nebo domácí králík mají v poměru ke své tělesné velikosti o 5 až 9 % méně mozkové hmoty. Domácí kočka má mozek menší o 23, 4 %, ovce o 30 % a domácí prase do 33, 6 % než jejich divocí předkové. Pes stojí až na konci této řady, protože úbytek hmoty možkové u něj činí 34,4 %.
V horkém slunečném odpoledni procházíme jednou z nejvýše položených celoročně obývaných venice v Simienských horách (nedaleko národního parku Bale, Etiopie). Geech je vlastně jen asi dvacítka tzv. tukulů, tedy kruhových chýší s kuželovitými slaměnými střechami. Vesnice ve výšce 3500 metrů nad moem je obehnána kamennou zídkou, což má zabránit průniku pasoucího se dobytka. Náš "pistolník" tady má známé, snad díky tomu se nám dostává pozvání na kávu. Přikrčeni vstupujeme do zakouřeného interiéru. Tukul má v průměru asi 1% metrů a válcová část je čtyři metry vysoká. Podlahu tvoří udusaná půda, na které se batolí umolousané děti, hejno slepic a dvě kůzlátka. Zadní část prostoru je přepažena s louží ke spaní celé rodiny pohromadě. Vaří se na otevřeném ohništi, kolem kterého usedáme. Kouř volně proniká střechou. Paní domácí s miminem v šátku na zádech vybírá několik kávových zrn z pytle a na pánvi je nad ohněm praží. Následují předvídatelné úkony, ovšem v kulisách připomínajících středověka - ruční roztlučení upražených zrn kamenem na hrubý prášek, uvaření ve špinavé vodě v menší kameninové nádobě a následné obřadné nalití do kalíšků. Káva je však překvapivě chutná! Konec konců je Etiopie pravlastní kávovníku.
Když se postavila dálnice D1, tak na Záhoří proťala les a zvířátka nemohla přes dálnici migrovat, takže se pářila v polovičním lese a hrozila degenerace. A tak moudré hlavy vymyslely postavit pro ně pod dálnicí podchod. Když ho slavnostně otevřeli, poslali mě natočit reportáž o tom, jak ho zvířátka využívají. Vyrazila jsem za kuropění. Bylo jedenáct hodina a k podchodu nepřišel ani šnek. Za chvíli se vysílalo, v redakci čekali na reportáž, mobily nebyly, a tak jsem vymyslela akci. Začala jsem kopat nohou do trávy a křoví, zapnula magnetofon a spustila: "Vážení poslucháči, stojím pri podchode pod diaľnicou pre zvieratká. Tie si ho už od rána zvedavo obzerajů. Zatiaľ sa nikto neodvázil, ale už to vyzerá sľubně. K podchodu skáče zvedavý zajac. Teraz sa zastavil, váha, ale už sa rozbieha a áno, už je vnútri a už ho vidím na druhej straně lesa. A za zajkom ide líška. Áno, aj ona vbieha do podchodu a za ňou cupitá ježko. S jabĺčkom na chrbtě. A už sa blíži jeleň. Premeriava si podchod, či sa mu tam vmestia parohy, rozbieha sa a už je vnútri." Prošel tak celý les, zastavila jsem se až u kance. To mi už bylo blbý.
Zní to trochu jako blamáž, mělo to nějaké následky?
Reportáž byla vyhodnocená jako nejlepší reportáž měsíce a pouštěla se na celorozhlasové schůzi. Jenže to navnadilo ostatní média, včetně Slovenské televize, která chtěla ten zástup zvířat v podchodu nafilmovat. A nešlo jim do hlavy, jak je možné, že jim neprochází ani myš. Povídám: "Vás je veľa, ja som bola sama a hlavne, musíte sa postaviť proti vetru, aby vás zvieratká necítila."
Starý příběh z Bagdádu vypráví, jak místní obchodník poslal svého sluhu ráno na trh. Sluha si tam všiml, že se na něj pozorně dívá bledá paní. Pochopil, že si ho prohlíží Smrt. Zděšeně utíkal domů. "Pane, půjč mi koně," prosil, "na trhu si mne prohlížela Smrt. Uteču do Samarry a schovám se tam."
Obchodník půjčil sluhovi koně, a protože byl zvědavý, vydal se na trh také.
"Proč jsi strašila mého sluhu?" tázal se obchodník Smrti.
"Nestrašila jsem ho," odpověděla Smrt, "překvapil mne. Říkala jsem si, co tu dělá, když máme v Samaře schůzku až zítra."
Otec Jan mu (Františkovi Řezníčkovi) jednou řekl citát, který jsme si pak často připomínali a který vyvolával náš úsměv, ale který otec Jan nechtěl nikdy zveřejnit: "Františku, pamatuj si, že jestli to s tebou myslí někdo dobře, pak je to tvůj tatínek, maminka a já."
Jednou navštívil Jsepha Haydna v jeho vídeňské pracovně nečekaný host - řezník. Bylo to hudby milovný chlapíkl, velku ctitel mistrovy hudby. Obrátil se na Haydna s prosbou, aby složil menutet pro slavnost, následující sňtek jeho dcery. Skladatel se usmál, vzal si šňupec tabáku a řekl řezníkovi, aby si druhého dne přišel pro hotovou skladbu. A tak se staké stalo. Potěšený živnostník si nazítří odnesl od skladatele velmi pěnký menuet. Po několik a dnech byl mistr vyrušen ze své práce hudbou, která přicházela z ulice. Hned po několika taktech si uvědomi, že to je jeho poslední menuet. Vystoupil na balkóna tam se mu naskytla nevšední podívaná. Na ulici stála skupina hudebníků a upreostřed ní zářil bílý vůl, s pozlacenými rohy, ověnčený květinami. U skupinky muzikantů pak stál řezník, který mistrovi zamával a pak poscpíchal do jeho příbytku. U dveří se hluboce uklonil a vytáhl z kapisy popsaný list. Byla to děkovná řeč, ve které žádal skladatele, aby od něho přijal na důkaz vděčnosti - jeho nejlepšího vola.
Haydn tím byl přiveden do takových rozpaků, že ani nemohl dar odmítnout. Menuet, který pro řezníka složil, aby pak ve vídeňských hudebních kruzích nazýván Volským menuetem. (Ox Minuet; Die Ochsenmenuette; Le Menuet du boeuf)
O tom, jak skladba získala na oblíbenosti, svědčí další příběh. Jednoho večera se Haydn procházel po Vídni s přítelem, budebníkem Karlem Dittersem z Dittersdorfu. Zastavili se před hostincem, odkud se rozhléhalo hlučné veselí. Málem přehlušující hudbu. Když Haydn zaslechl tóny svého menuetu, vybídl DItterse, aby vstoupili. Posadili se ke stolu, který stál nedaleko kapely.
"Kdo složil ten menuet?" Zeptal se Haydn po chvíli nejbližšího z hudebníků, chmelovinou rozjařeného houslisty.
"No přece - Haydn!" prohlásil muzikant a pohrdavě si prohlédl hosta od hlavy až k patám. Tu dostal mistr prapodivný nápad a k překvapení DItterse nahlas prohlásil:
"To je ale bídný menuet!"
Houslista vyskočil, jako by ho píchla vosa a současně uštkla zmije, a vykřikl:
"Cože?!"
Také ostatní hudebníci povstali a chystali se poškodit či rozbít své nástroje o Haydnovu hlavu. Ditters rychlevystihl povážlivou situaci, popadl svého přítele a přes jeho námitky ho vystrčil ze dveří hostince, aby ho uchránil od hrozících represálií.
Venku se Haydn zastavil, pohlédl na Ditterse a pak se rozesmál, až se mu slzy kutálely po tvářích.
Dne 23. března 1792 byl v Londýně uspořádánn šestý Salomonův koncert, na kterém byla proveden a Haydnova Symfonie Gdur, jež vešla do hudebních dějin pod názvem Symfonie s úderem do kotlů, G.A. č. 94, německy Paukenschlag, anglicky The Surprise - Překvapení. Anglické obecenstvo často upadalo na Salomonových a jiných koncertech v klidný spánek. Haydn to vzal v žertu a odpověděl vlastním žertem, novou symfonií. V pomalé větě, během níž, jak správně očekával, část obecenstva klidně podřimovala, zazněl pojednou úder kotlů! Překvapení posluchačů, probuzených z libéo spánku, si lez představit!
Překvapen byl i Haydn, když druhého dne četl kliritiku sympfonie v časopisu The Oracle:
"Druhá věta patří k nejšťastnějším mistrovým nápadům. Překvapením může být, jistě ne nevhodně, označen příběh krásné pastýřky, která byla ukolébána a v spánek vzdáleným vodopádem, a je pak náhle překvapena výstřelem lovců..."
Hudební spisovatel Eduard Hanslick se jednou zeptal Roberta Schumanna, zda se často stýká s Wagnerem.
"Nikoli," odpověděl Schumann a dodal: "Myslím si, že Wagner je zcela nemožný člověk: je sice duchaplný, ale hovoří v jednom kuse a nikoho nepustí ke slovu!"
Když byl jindy Richard Wagner dotázán, zda se často stýká se Schumannem, odpověděl: "Nikoli. Myslím si, že Schumann je zcela nemožný člověk: je sice duchaplný, ale nikdy nic neřekne!"
Když byl starší a žil ve Francii, prováděl Chopin u klavíru jiné kousky. Jednoho večera se sešla četnějí společnost v zámku Nohantu u spisovatelky George Sandové. Přítomní byli Chopin, klavirní virtuos a skladatel Férencz Liszt, zpěvačka Viardotová, malíře Delacroix, hostitelka a mnoho jiných osob, nadšených ctitelů umění.
Liszt přehrával jedno z Chopinových nokturn a korašloval je podle svého zůsobu tremoly a trylky. Potom hrál vlastní skladby, po nichž přišla na řadu díla Chopinova. Jejich autor se nespokojně vrtěl ve svém křesle a když se již nedovedl ovládnout, přistoupil k hrajícímu Lisztovi a požádal ho, aby jeho skladby hrál tak, jak je on, Chopin složil, protože:
"Jen CHopin má právo měnit Chopina."
Rozmrzelý Liszt ho pak požádal, aby zahrál sám a Chopin tak s rozpaky učinil. V té chvíli však znenadání zhasla v místnoti jedna lampa. Když ji přítomní chtěli rozsvítit, klavírista je zadržel a dokonce je požádal, aby zhasili i ostaní světla.
Potom hrál, celou hodinu, za matného svitu měsíční záře, vzbuzující vhodnou náladu pro skladatelovy nokturální přehrávky. Když skončil, Liszt, dojatý jeho hrou, přiskočil k němu a před všemi přítomným mu dal za pravdu: "Díla takového ducha, jakým je tvůj, jsou posvátná a bylo by svatokrádeží se jich dotýkat! Jsi opravdovým básníkem a já jen obyčejným hudlařem..."
Chopin ho však přerušil a dokazoval mu, že každý má svůj způsob hry a chválil jeho interpretace Beethovena. Aby skryl své rozpaky, požádal Liszta, aby zase něco zahrál on.
V klidovém stavu člověk prodýchá kolem 10 litrů vzduchu za minutu.
Za 24 hodin tak lidskými plícemi proteče kolem 15 m3 vzduchu. To je za standardních podmínek více než 18 kg vzduchu Hmotnost prodýchaného vzduchu tak u člověka několikanásobně překracuje obvyklou hmostnost potravy.
Před sto lety [tzn. 1843] nenosíval ještě v Čechách Ježíšek dětem stromeček; nebývalo to zvykem, a tak jen za málokterými okny bylo vidět jedličku, ozdobenou stříbrnými cetkami a zlatými hvězdami. U Rubínů stroměček měli, a děti ze sousedství se na něj chodily dívat žasnoucíma očima.
Skutky tělesného milosrdenství:
sytit hladové, napájet žíznivé, přijímat pocestné, odívat ty, kdo nemají co na sebe, navštěvovat nemocné, utěšovat vězněné, pohřbívat mrtvé.
Skutky duchovního milosrdenství:
napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, odpouštět bližním, modlit se za živé i zemřelé.
Sedm hlavních hříchů:
Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost
Definice: Hlavní hřích je takový hřích, který vede člověka k dalším hříchům.
Například nevěra vede ke lhaní. Drogy vedou k krádežím a prostituci, proto také splňují definici hlavního hříchu.
1. Pýcha (latinsky superbia)
2. Lakomství (latinsky avaritia)
3. Závist (latinsky invidia)
4. Hněv (latinsky ira)
5. Smilstvo (latinsky luxuria)
6. Nestřídmost (latinsky gula)
7. Lenost (latinsky acedia)
Hříchy proti Duchu sv.
1. Hřešit úmyslně na milosrdenství Boží (například lidé před potopou).
2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (například Jidáš).
3. Odpírat poznané křesťanské pravdě (například Židé za času Pána Ježíše).
4. Nepřát a závidět bližnímu milosti Boží (například Kain).
5. Mít zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání (například farao).
6. Setrvat tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (například lotr po levici Pána Ježíše na Kalvárii).
Hříchy do nebe volající o pomstu
1. Úmyslná vražda.
2. Sodomský hřích. Je to hřích proti 6. Božímu přikázání, kterého se dopouštěli v městě Sodomě.
3. Zadržování nebo zkracování mzdy dělníkům.
4. Sužování vdov a sirotků
Cizí hříchy:
jinému ke hříchu radí,
jinému hřích přikazuje,
dává svolení ke hříchu jiného,
jiného ke hříchu navádí,
hřích jiného vychvaluje,
ke hříchu jiného mlčí,
hřích jiného netrestá, ač je tomu povinen,
bere podíl na hříchu jiného,
hřích jiného hájí.
Sedm ctností,
tři božské
víra, naděje a láska
čtyři lidské
moudrost, spravedlnost, statečnost a umírněnost,
Základní dobré skutky
Modlitba, Půst, Almužna
Poznámky:
Podle chemiků se voda nazývá oxidan a je to anorganický jednojaderný hydrid (proto koncovka "an"). Ergo by se měla psát OH2. Ale anglický termín říká pravý opak: dihydrogen oxide, tedy H2O.
Úhel H-O-H = 105°
Maximální hustotu a nejmenší objem při: 3,95˚C - led nahoře, ale svíčka či parafín tvoří "led", pevnou fázi u dna.
Ztráta 20% vody je smrtelná. Na dehydrataci se umírá za 7-10 dní.
V lomu Krákorka u Červeného Kostelce se našla šlápota dinosoura.
V lokalitě ˇXachov u Borohrádku se našly zbytky kostnaté paryby rodu Xiphactinus (řád Ichthyodectiformes). Svrchní křída, vážila až tunu, měřila až 6 metrů, dravá paprskoploutvá ryba.
V křídě se rozpustily polární ledovce.
Dříve Labe protékalo
A) Urbanickou bránou, tedy dnes řeka Bystřice.
B) Kundratická brána, dnes řeka Cidlina.
U hory Klepý, Klepáč (1143 m n. m.) po polsky Trójmorski Wierch je rozvodnice tří úmoří:
A) Labe, Sázava -> Severní moře
B) Odra, Lužická Nisa -> Baltské moře
C) Morava, Dunaj -> Černé moře
Krásný je Pančavský vodopád v Krkonoších - 130m.
Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně - 1978, čerpají o 510,7m, výkon 650 kW a objem 2730 000 m3 vody.
Reverzní Francisovy turbíny.
Vodní hodnota sněhu je výška vodního sloupce, která vznikne roztátím sněhu. Prašan 0,1 až 0,8 u těžkého, zledovatělého sněhu.
Pití - 1,3 - 3 l
Vaření 5 - 7 l
Myčka - 15 - 30 l
Pračka 40 - 80 l
Umytí rukou - 3 l
Osprchování 30 - 60 l
Vana koupel 100 - 200 l
Spláchnutí 3 - 12 l
Naše rodina 5členná 400 l/den
Nepřímá spotřeba vody
4645 litrů na člověka a den
1 kg plastu 167 l
Na PET lahev je třeba 2x víc vody na výrobu než kolik v ní je pak uloženo.
Kalhoty rifle na výrobu třeba 10 000 l vody.
Úprava vody
Ve vodovodním potrubí bývalo 0,05 - 0,1 mg zbytkového chlóru (aby rozpouštěl vodní kámen). Dnes UV záření a ozón.
Železo a mangan se převádí na nerozpustné soli
H2CO3 - pomocí vápna (to myslí Ca(OH)2?)
Tvrdost - vápno, soda, filtrace přes ionexy
Str. 3 - před půl miliardou let nebyly starohory, ale stále ještě prvohory
str. 13 - kysličníky kovů, lépe oxidy kovů
Název této technologie vychází z historie. Harald Bluetooth byl vikingský král v letech 940–981. Byl známý svou dovedností, díky které dokázal přimět lidi mezi sebou navzájem komunikovat. Během jeho kralování došlo k pokřesťanštění a sjednocení Norska a Dánska. A tak jako Harald Bluetooth dokázal sjednotit Norsko a Dánsko, tak se nová technologie snaží sjednotit normy ohledně bezdrátového přenosu hlasu a dat. A z tohoto důvodu byla tato technologie pro přenos hlasu a dat pojmenována Bluetooth jako památka na krále Haralda.
Kniha smlouvy je zákoník, který kodifikuje zvykové právo.
Je blízký zvykovému právu mezopotámskému.
Desatero by mělo být součástí Knihy smlouvy.
Citace:
2 Moj 20, 2 - 17
2 Moj 24, 12
Termíny:
Kultické desatero: 2 Moj 34, 12-17
Kultický dekalog 2 Moj 34, 10-26
1. Smlouva, 2. Likvidace náboženství, 3. Svátech Pesach, 4. Prvorození, 5. Šabat, 6. Tři poutní svátky, 7. Oběť a vkas, 8. Pesach, 9. Prvotiny, 10. Zákaz vaření kůzlete v mléce jeho matky.
Desatero v 5. knize Mojžíšově
5 Moj 5, 6-21
Opětovná citace desatera na Moábských pláních - opakuje to, co bylo řečeno na Chorébu.
Jako totiž nic není tak hloupé, jako tropit si žerty z věcí vážných, tak naopak není nic tak půvabné, jako podat žert tak, aby vůbec nevznikl dojem, že žertuješ.
Římská dívka, činíc svému snoubenci před jeho rodičemi manželský slib, říkala: "Ubi Cajus, ibi Caja". Kde ty jsi, tam chci býti i já. Latinské jméno "conjugium" praví, že chce jho života společně se svým manželem nésti.
Dávná pověst vypravuje o bludném Holandďanu, který se svojí lodí má za úděl blouditi širým mořem bez klidu a bez radosti. Na dně lodi má nesmírné poklady, ale jeho srdce je smutné a chudé. Nemá milující, obětavé ženy. Konečně nalezne se čistá dívka, Senta, která je ochotna vejíti s bludným mořeplavcem u věrný, láskyplný, obětavý manželský svazek. Učiní tak. Bludný Holanďan je zachráněn. Již není mu souzeno bezútěšně toulati se po širých mořích. Takovou spasnou Sentou je věrná, obětavá žena, která modernímu, těkavému a toulavému muži založila klidný a šťastný domov.
Francouz. dramatik Duvernois napsal poučnou hru: ,„Jana““. Mladá dívka, zaměstnaná v obchodě na umělé květiny, dala se svésti synem majitelky obchodu. A syn, lekaje se přísné matky, přiměl dívku, že dala na sobě provésti zločinný, ale bohužel častý, lékařský zákrok. Po smrti matčině vzal si syn svedenou dívku za manželku. Příbytek manželé měli pohodlný, ale smutný. Choť toužila teď po dítěti, po lásce mateřské. Ale nyní dítěte neměla. Ve své obraznosti však stále hýčkala se s dítětem nenarozeným, utraceným. Nazvala je: Janou. K ní mluvila a jí se laskala. Brzo potom onemocněla v choré své obraznosti těžkou nervovou chorobou. Výčitky svědomí ji pronásledovaly dnem i nocí. „Jana nechtěla, aby jiné dítě zabralo její místo, na které měla právo a které jsme jí ukradli,“ žaluje svému choti. „Po umělém potratu očekává matku trest. Jsem trestána. Byla jsem stvořena k mateřství. Ty neznáš můj častý sen. Je obludný. Vidím drobnou ručku; která se pokouší otevřít dvéře. A my opíráme se vší silou do dveří, aby nevešla a nevzala si část našeho blahobytu a útulného tepla.““ Kdykoli viděla nešťastná žena malou holčičku, která se podobala jejímu vysněnému obrazu, její Janě, rozplakala se tak, že jiní se na ni ohlíželi. Svědomí pobouřilo chorobně obrazetvornost ženy, jež dovolila zabíti dítě pod svým srdcem. Vidí z rozrušené fantasie, že její Jana jde si z onoho světa pro ni. Nedočkavě vzpíná ruce po malém svém děťátku, zabitém vlastní matkou, ja mrtva klesá. To byl trest Boží. Když toužila po dítku, „„Jana jí nedovolila, aby měla děcko.““ To byla poslední slova nešťastné ženy, jež utratila v sobě mateřství,
Moderní lékařství, snažíc se vniknouti až k nej-zazším pramenům života, právem horuje pro euge-niku, t.j. snahu po zrození zdravého pokolení a zamezování všeho, co by přivádělo na svět po-tomstvo neduživé, choré, tělesně nebo duševně za-tížené. V tom Katolická církev vítá a v zásadě pod-poruje jejich snahu. Ale jí je to otázka. mravní, náboženská. Církev vždy. bude snoubencům připomínati, ja-kou nesmírnou zodpovědnost na sebe béřou, vstu-pujíce bez tělesného zdraví, zatížení dědičnými ne-mocemi, lehkomyslně v manželství. Rodíce nezdravé, choré, mrzácké děti, svolávají na sebe nářek zro-zených i hněv lidské společnosti, na niž uvalují péči o nezdravé potomstvo. Moderní lékařství navrhuje sterilisaci lidí dědičně zatížených, zločinců a cho-romyslných, aby jim znemožnili plození dětí, s velikou pravděpodobností stejným chorobám vy-stavených. Sv. Otec, Pius XI. ve své hluboké ency-klice „Casti connubiji“ jasně a rozhodně vy-kládá, za jakých okolností bylo by s křesťanského hlediska přípustno sterilisaci prováděti. A to jediné u zločinců, u nichž by byla trestem za spáchané proviny, jako jz přípustno tělesné trestání bitím, hlaďem a podob.: Sterilisace těch, kteří ničím se ne-provinili, je morálně nedovolena, protože je to komolení al mrzačení lidské přirozenosti. Není-li možno dovolenými prostředky, nebo zákonodárstvím přimišti lidi nemocné, duševně ne-bo tělesně zatížené, aby v manželství nevstupovalí, nelze zabrániti, aby dětí neplodili a tak vše-likou bědu na zemi nerozmnožovali, Plosvátnost a Vznešenost, starost 1 zodpovědnost církev jim u-vádí na mysl. Ona volá slovy Hospodinovými, jež tajupině promluvil k Mojžíšovi z hořícího keře: „Nevstupuj sem, neboť země svatá to jest““ Nevstupuj ve stav, v němž tě čekají slzy, vědomí viny, spáchané na nevinných potomcích. Výčitky neduživců, kteří místo vděků budou míti pro rodiče jenom nenávist, protože Život jejich bude ustavičným utrpením.
Zenění, Ženění — horší než vězení!
Z vězení pomůže matička, tatíček;
od ženy pomůže jenom sám Pánbíček
Tacitus vypravuje mlaďém Papiniovi, že fysicky i dušzvně znižen, vrhl se s okna a zabil se, hlasitě obviňuje svoji matku, že ona je vinna výčitkami jeho svědomí, které mu činí život nesne sitelným., Sváděla jej k pohlavním neřestem. A římský. senát tuto neřestnou ženu na 10 let poslal do vyhnanství. (Tacitus, Annaly 6. 409.) Staří věděli že jenom „čistý je silný.““ Aby rostla zdravá, silná, zdatná příští generace, proto svým dospívajícím dě tem metrpěli žádného kamarádského manželství a žádali na nich zdrželivost.
Sv. Augustin ve svých „Vyznáních“ (IV. 2.) praví: „Sám jsem poznal, jak liší se svazek manželský, uzavřený „pro plození dítek, od svazku chlipné lásky, v němž se děti rodí proti přání rodičů a teprve zrozené jejich lásku si vynucují.““
Males have a faster metabolic rate than females (in mammals at least).
Po černé kávě většina lidí trpí nespavostí a jenom někteří udávají, že právě po černé kávě dobře usnou. To jsou ti, u nichž nespavost pramění z oslabené činnosti srdce. Je-li srdce podrážděné kofeinem v černé kávě, spí takový to nemocný lépe. Je-li kofeinem podrážděno srdce zdravé a dobře pracující, neusne jeho šťastný majitel.
Při déle trvající nespavostí náchylnost ke spánku nestoupá, nýbrž klesá.
Portmann konstatuje, že lidský novorozenec se podstatně liší od ostatní novorozených lidoopů. Zatímco ti hned vidí, sami se drží matky, reagují na okolí a vývoj jejich mozku (co do velikosti) je ukončen, lidský mozek roste ještě rok po narození, (až poté srůstají lebeční švy) a mnohé základní funkce a dovednosi se dostavují během dlouhých let dětství a dospívání. Portmannovo vysvětlení spočívá v "předčasně narozeném plodu" (ve srovnání s lidoopy by lidské těhotenství mělo trvat až 15 měsíců): větší mozek potřebuje větší mozkovnu, avšak větší hlava "dozrálého" plodu by už neprošla porodními kanály. Ty se zase nemohou přiměřeně zvětšit z anatomických důvodů, tedy proto, že člověk chodí po dvou a širší kanál by ztěžoval, ne-li znemožňoval (přinejmenším ženám) chůzi.
Burda et al. 2014: Skupina Hominina (zahrnuje mimo jiné rody Australopithecus, Pranthropus, Ardipithecus a druhy rodu Homo) se od příbuzných lidoopů oddělila někdy před 7,5 miliony let, a celá je charakterizována bipedální chůzí. Jejich mláďata se však rodila s menší hlavičkou a mozkem; Až po dlouhé době se někdy před čtvrt miliónem let objevil náš druh Homo sapiens, který "pocítil potřebu" většího mozku a předčasného porodu.
Původní český název pro řád primátů, nehetnatci, nebyl zvolen šťastně, protože do něj patří i živočichové vybavení drápy. Vyjímečnosti plochých nehtů, společného znaku člověka a většiny ostatních primátů, si lidé byli vědomi už ve starověku. Platón prý definoval člověka jako "dvounohého živočicha s holým tělem". Diogenes oškubal kohouta, přinesl jej do Akademie a prohlásil: "Pohleďte, Platónův člověk!" A tak bylo k definici přidáno: "... a s plochými nehty."
Malpy patří mezi nejoblíbenější chovance zoologických zahrad, kde udivují návštěvníky zručností, s jakou rozbíjejí ořechy pomocí dvou kamenů. Plochý kámen jim poslouží za jakousi kovadlinu, na níž si opice položí ořech, druhý kámen zdvihnou nad hlavu a ořech jím rozbijí. Nedělní svědkové takového počínání okamžitě malpám přiřknou velkou inteligenci. Jde skutečně o vědomé jednání, nebo o instinktivní projev? To celkem jasně vyplyne z následujícího faktu: Nemají-li malpy tvrdou potravu k rozbíjení, kamenem tlučou třeba do salátu. Znal jsem jednoho krotkého samce malpy hnědé (Cebus apella), který se známým lidem snažil roztloukat - záhyby na šatech!
Maplpovití (Cebidae) jsou středně velké opice se 36 zuby, samice rodí jedno mládě, které se jí pak přidržuje na hřbetě. Patří k nim vzhledově rozdílné druhy, jako je například mirikina (Aotes trivirgatus), jediná opice s nočním způsobem života, zmínení chápáni (rod Ateles), vřešťani (rod Alouatta), opice vlniatá (Lagothrix logotricha) a samozřejmě malpy (rod Cebus).
Na tebe myslím, když se deštěm květů
ohlásí máj,
když v úrodném a milostivém létu
zezlátne kraj.
Na tebe myslím, když se k zemi vzdouvá
sám oceán,
když sténá břeh a před vlnami couvá
jak plachá laň.
Jak velká zajížďka se vyplatí, když se vyhnu kopci?
Nakonec mi vyšlo, že energetická shoda mezi stoupáním a objížďkou nastává při poměru někde mezi 1:40 a 1:80. Tj. nastoupat 100 výškových metrů vyjde nastejno jako ujet po rovině navíc 4-8 km. Při tom jsem taky objevil skvělé stránky pro plánování cest (brouter.de), které toto umí zohlednit.
https://www.rsd.cz/web/guest/-/%C5%98sd-zve%C5%99ej%C5%88uje-v%C3%BDsledky-celost%C3%A1tn%C3%ADho-s%C4%8D%C3%ADt%C3%A1n%C3%AD-dopravy-2020
V roce 1918 lyžování ještě nebylo jako sport tak oblíbené a hodně jse s otcem jezdili na saních. Nechal toho, když ho začala prudce bolet noha. Nejdřív myslel, že je to natažený sval, ale když jsme se vrátili domů, zjistili lékaři, že se jedná o trombózu. Tenkrát to byla nesmírně vážná diagnóza a naděje, že přežije, byla jen padesátiprocentní. Byli mi sice jen čtyři roky, ale cítil jsem, jaké nebezpečí nám hrozí, a představa, že by mohl umířt, mě děsila.
Být tolik týdnů upoutaný na lůžko bylo pro člověka jeho temperamentu strašné utrpní. Jednou přijel ke konzultaci významný specialista, který ho konejšivým tónem začal uklidňovat, že si pan továřník nemá dělat starosti a že všechno dobře dopadne. "Poslouchejte, pane profesore," řekl mu otec, "pozval jsem vás, protože jsem chtěl slyšet, co soudítejako odborník o mé trombóze. Kdyby potřeboval utěšit, nezval bych vás, ale kněze." Pana profesora se to ovšem nemilo dotklo.
V takových situacích obyčejně musela zasáhnout matka. Na rozdíl od otce byla nesmírně laskavá a soucitná.
Do školy jsem začal chodit, když mi bylo šest leta. Cesta po prašné silnici do obecné školy ve Zlíně mi trvala asi čtvrt hodiny. V zimě i v létě jsem chodil bosý a rodičům vůbec nedělalo starost, že jsem se občas domů vracel s ukopnutým palcem. Jenomže všichni spolužáci chodili také bosi anikdo by mě nepřesvědčil, že se od nich má nějak odlišovat.
Často jsme s otcem chodili na dlouhé procházky. Nikdy jsme přitom jen tak netlachali, všechny naše rozhovory sledovaly nějaký cíl a to pokud možno výchovný. Jednou, šli jsme zrovna lesem, se otec zastavil a zeptal se mě: "Co myslíš, kolik kubíků dřeva by bylo z tamtoho stromu?" Díky matematickým vzorcům, které jsem si ze školy pamatoval, se mi podařilo za několik minut odpovědět. "Spočítal jsi to správně," řekl otec, "ale já bych ti mohl dát přibližnou odpovědď za třicet vteřin." Vysvětlil mi potom, že stačí vzít druhou mocninu průměru paty stromu, odečíst dvacet procent (kmen je kulatý a ne hranatý) a plochu násobit polovinou výšky stromu. Výsledek sice není zcela přesný, ale pro praktické účely většinou stačí. Smyslem téhle lekce bylo naučit mě rozlišovat mezi otázkami, které vyžadují naprosto přesnou odpověď, a takovými, kde stačí rozumný odhad. Později jsem měl často možnost tuhle lekci využít.
Albert Vyskočil šest vydání od roku 1920 až 1975: "první přesný a úplný překlad anglického originálu"
Muž se pozná podle slova, vůl podle rohů.
Kdesi v černé rozvojové africké zemi vstoupí dva ještě divošské kmeny do války. Schyluje se k rozhodujícímu boji. Oba kmeny s kopími a štíty před obličeji se blíží proti sobě, když vtom vůdce toho jednoho kmene zakopne, upadne, štít se mu odkutálí a vůdce toho soupeřícího kmene rovněz strhne válečný štít od hlavy a velí: "Stát!" A obraceje se na ležícího soupeře, žoviálně hovoří: "Servus, Khon! To je ale náhodička. Co voni tady dělají?" A Khon už vstává ze země a radostně napřehuje pravici: "Servus, Roubíček. My se viděli naposled před třiceti léty v Praze. Já tu dělám náčelníka tohohle kmene. A poslouchaj, kdy už je tak řeč. Nevědí voni, co je se Silbersteinem?" "Silberstein... ten byl vždycky dobrodruh. Ten zůstal v Praze a dělá náčelníka obvodní pošty."
Chci býti svoboden, mít tutéž volnost jako vítr má. Šat bláznovský mi dejte jen a volnost promluvit, co chci. A já vám dokáži, že vyčistím zkažený zaludek světa, jen když bude trpělivě polykat mé léky."
Dva židé přišli k rabínovi, aby jim prozradil, co je to ta dialektika.
"Já vám to vysvětlím na příkladu," odpověděl jim moudrý rabín. "Lezou dva komínem. Jeden vyleze špinavý a druhý čistý. Který z nich se půjde umýt?"
"Samozřejmě ten špinavý," odpověděli židé svorně.
"Proč by se myl ten špinavý?" namítl rabín. "Ten špinavý se podívá na čistého, a protože si myslí, že je také čistý, mít se nejde, zatímco čistý vidí špinavého, myslí si, že je také špinavý, a jde se umýt."
Žide poděkovali za názorné vysvětlení a šli domů. Ale cestou zapomněli, jak to vlastně s tou dialektikou je, a proto se na druhý den vypravili k rabínovi znova. "Ty, rebe, jak je to s tou dialektikou?"
A rabín jim trpělivě znovu vyprávěl o dvou, kteří vylezli z komína. "Který z nich se půjde umýt? Ten čistý nebo ten umazaný?"
"Ja, richtig," uhodili se do čela dva židé. "Přece ten čistý..."
"Proč by se šel mýt ten čistý, když je čistý?" řekl na to k jejich zděšení moudrý rabín. "Umýt se půjde ten špinavý."
"Moment, rebe... ale včera jsi říkal..."
"No jo. Včera, to bylo včera," Mávl rukou rabín. "To platilo včera. A v tom právě je ta dialektika!"
V ztichlém parku před pražským hlavním nádražím hluboko po půlnoci kdosi a z plných plic nadává na naše východní spojence. Co by dup', je tam hlídka Bezpečnosti, aby ho zatkla, a jak ho tak zatýká, najednou mu nahmatá v zádech zabodnutý nůž. Rameno Bezpečnosti se podiví, co že to je za železnou náturu, že má v zádech zabodnutý nůž a ještě stačí na celou Prahu snižovat vážnost generálního tajemníka a hanobit vedoucí zemi socialistického tábora. "Nojo, pane SNB, to máte těžký. Kdybych jen volal o pomoc, tak bych se vás vůbec nedovolal...
"Soudruh generální tajemník řekl, že komunismus je již na horizontě. Co je to komunismus, moc dobře vím, ale prosím o odpověď, co je to horizont?"
"Horizont je ona pomyslná čára na obzoru, která se tím víc vzdaluje, čím víc se k ní přibližujeme."
Nejprve jsme nedostali oběd. Na tom by nebylo nic mimořádného. V době, kdy v kuchyni kralovala parta homosexuálů a ukájela se mimo jiné také do těsta, z něhož se dělaly knedlíky, jsme k pokrmům, jimž se vznostně říkalo 'oběd', neměli důvěru. (O kulinářském, ba přímo lukulském umění hradních kuchařů a o obřadu krmení pojednám na jiném místě.)
Nejprve jsme nedostali oběd. Na tom by nebylo nic mimořádného. V době, kdy v kuchyni kralovala parta homosexuálů a ukájela se mimo jiné také do těsta, z něhož se dělaly knedlíky, jsme k pokrmům, jimž se vznostně říkalo 'oběd', neměli důvěru. (O kulinářském, ba přímo lukulském umění hradních kuchařů a o obřadu krmení pojednám na jiném místě.)